Instituce ženy v domácnosti je v
Japonsku celkem zavedená, říká se, že muž je sice hlavou
rodiny, ale žena že je krkem, který tou hlavou otáčí. Vzhledem
k tomu, že jsem donedávna neměla jiné než turistické vízum,
nebylo mi dovoleno v Japonsku pracovat. Tak jsem se ujala tradiční
úlohy ženy v domácnosti. Ta v mém případě znamená přípravu
snídaně, napuštení vany, masáž a natření krémy (léčiva na
atopický ekzém před spaním, což není tradiční povinnost ženy
v domácnosti, ale vlastní iniciativa, občas odměněná tím, že
mi Kouhey napraví záda), nákup a příprava večeře. Kouhey mi po
výplatě svěří peníze, které mají hradit výdaje za jídlo.
Klasická žena v domácnosti (ovšem s dětmi) však shrábne celou
manželovu výplatu, z které mu vyhradí kapesné...Já ale jsem
cizinka, tak jsem nejspíš výjimkou, dosud také Kouhey sám platil
nájem, elektřinu i plyn. Nedávno však na mě apeloval, abych
uhradila i plyn. To mě mírně překvapilo, jelikož mi měsíční
příjem na jídlo nikterak zvýšen nebyl, zjevně je to nepřímá
forma nátlaku na to, abych si rychle nějakou práci našla, když
už tedy mám to vízum...Naštěstí se ozvala stará dobrá Infoa s
novými korekturami. Na moje kapesné jaksi nezbývá, tak to teď
beru tak trochu jako zvláštní formu au-pair za jídlo a
stravu...Pro zajímavost, dosud jsem na jídlo pro dva měla
vyhrazeno na všední dny 1000 jenů na den (cca 250 Kč) a na
víkendy (včetně pračky a sušičky) 2500 jenů, zdá se že budu
muset cenu zredukovat asi na polovinu, což jsem zvědavá jak udělám
125 Kč pro dva lidi na den, v ČR jsem měla rozpočet 100 Kč na
den jen pro sebe samotnou a nemůžu říct, že bych se přejídala...
Začíná se mi stýskat, chybí mi
některé klasické české instituce jako je koupání v rybníce či
v lomu (tady jen bazén), chození do lesa a na houby, posezení na
zahrádce s chlazeným pivem, poklábosení s kamarády (tady mluvím
jen s Kouheyem), trouba a pečení sladkostí, farmářské trhy,
ovoce, čaje, domácí zvířata, zahrádka a taky práce (skanzen,
překlady i učení, hlavně práce s dětmi).
Vaření japonské kuchyně (podle v
antikvariátu zakoupených japonských kuchařek) mě sice baví, ale jaksi
nevyplňuje celý můj den. Kouhey zatím takto připravenou stravu
chválí, ale jaksi mu to prý bere vítr z plachet vlastní kuchyně.
Největší pochvalou z jeho strany je, když řekne, že je to jako
od maminky. To mi začíná říkat nějak často, až se začínám
cítit spíš jako jeho máti...
Pár květináčů na balkóně mi taky
jaksi zahrádku nevynahrazuje. Do lesa jsme se vypravili minulý
týden, v okolí Ašikagy, bylo to velmi příjemné, zdá se že i
Kouhey tomu přišel na chuť. Zahlédla jsem i nějaké houbičky a
ještěrky a málem mě bodla obří japonská včela. Bohužel nám
to ale zabralo jen asi hodinu. V příjemném dopoledním čase než
začalo být vedro. Gaogaogo bylo zaparkováno u rybníka plného
leknínů.
Co se týče zahrádek, zdejší
usedlíci je víceméně mají, pro nás náplavu je to ale
nedostupný luxus. Zcela mi tu chybí vzrostlé stromy, asi je to z
bezpečnostních důvodů (tornáda a tajfuny), aby stromy nepadaly
na domy, pokud někde tyto stromové obry, nebo bambusové háje tady
v Gunmě zahlédnete, je to většinou v okolí nějakého chrámu
nebo historického sídla, tak se dají identifikovat už z dálky.
Oproti okolí měst Óta a Isesaki mi začíná Haná připadat jako
nějaká oáza. Jediným závanem divočiny jsou zdejší řeky, jimž
je ponechán volný prostor roztékat se do široka a netvoří
kanály tak jako jsme zvyklí u nás. Vypadají čistě, ale nejspíš
nejsou, nedávno se ve zprávách objevila informace o tom, že
největší místní řeka Tone byla znečištěna únikem rtuti. Tak
se mi zase promítá moje idea venkovského bydlení s částečným
samozásobením někde poblíž lesa. Původní lhůtu 2 let
vydělávání v Japonsku Kouhey jaksi prodloužil na 5 let...no
nevím, jestli to vydržím.
Další horší stránkou Japonska jsou
živelné katastrofy. Zažila jsem tu menší zemětřesení
několikrát v dubnu a naposledy dvě včera. Většinou jen
skřípaly trámy a drnčely hrnky v poličce. V květnu přišlo zde
vzácné tornádo, trychtýř jsem neviděla, byl to jen silný déšť
a vítr. Na katastrofy jsou zdejší domácnosti připraveny – máme
železné okenice na balkon, místní rozhlas hlásí blížící se
přírodní katastrofu asi 2 hodiny předem a při nahlašování
trvalého pobytu jsme dostali instrukce kam prchat při případné
povodni či požáru a co si připravit do nouzového zavazadla (to
jsem si ještě nezhotovila). Poslední příchozí katastrofou byly
dva tajfuny, které přišly z Taiwanu relativně brzy (dík Martine,
teď díky tvým statusům vždy vím, že se blíží). Oproti
zemětřesení a tornádu tajfuny probíhaly celkem v klidu, jen pak
byla všude spousta obrovských kaluží.
Na měsíc červen připadají
teoreticky tzv. cuju – slivoňové deště, které však nějak ne
a ne přijít. V Gunmě je toto 5 roční období prý horké.
Připomíná mi to můj Americký pobyt, kdy jsme se marně těšili
na to, že se po dešti ochladí (Ach zhýčkaní Češi) Naštěstí
se mě asi zdejší přírodě zželelo, jelikož je relativně
příjemně (teploty většinou do 30 C). Uvidíme jaké peklo mě
čeká příští 3 měsíce. Čtyřicýtky prý tu nejsou žádnou
výjimkou.
Poučení které si beru z našeho
dosavadního soužití s Kouheyem je, že chlapi jsou čím dál
stejní, jeden stejnější než druhý, liší se pouze vnější
formou a některými zvyky. Tak jsem zvědavá, kdy dojde na větu
kdo nás bude živit...a ty bys to nezvládala. Dr Plzák tvrdí, že
muž se dokáže snažit (chápej přetvařovat) 4 měsíce a žena
jen 2 týdny, tak jsem zvědavá co mě čeká v srpnu, do teď jsme
spolu bydleli vždy jen dobu kratší než 3 měsíce. Mou nadějí
bylo, že se Kouhey příliš nepřetvařuje a vše přizná
(například si prohlíží volně dostupnou pornografii i když jsem
u toho) nedávno došlo v diskuzi na to, že nevěra je nevěrou, až
když se provalí, do té doby ne...Když jsem nedávno sledovala
Futuramu serie 2 díl 22 A Bicylops Built for two, s hrůzou jsem
zjistila, že proměna kyklopa-podvodníka po první společně
strávené noci mi Kouheye dost připomíná...až na to, že byl
takový od začátku. No ale vzdal se kvůli mně televize a má
nárok na to být unavený, když pracuje 12 hodin denně 5 někdy i
6 dní v týdnu. O víkendech taky občas vaří, jednou mi dokonce
vyrobil snídani, což byl vždycky můj sen (bohužel ne do
postýlky).
Další novinkou je, že jsem se
konečně odvážila zúčastnit se japonské obrácené dopravy a
jezdím na kole – vlevo. Zvykla jsem si na to překvapivě rychle.
Směr se neukazuje a často se jezdí po chodníku, osvětlení ani
helmy se nenosí. Jen to sedlo je nějak proklatě nízko, no ale
dokud se nedotýkám při šlapání koleny uší, asi je to stále
celkem snesitelné. Na co jsem si ale nezvykla je silné Japonské
slunce, je zde opravdu třeba dlouhých rukávů, aby nedošlo ke
spálení, krémy faktoru 20 jsou nedostatečné...
No snad z toho na čtenáře nepadl
smutek, a padl-li, třeba jej příští příspěvek rozveselí.
