Golden week - týdenní volno

Po mém měsíčním návratu do ČR, který jsem si malovala jarně, ale dopadl zimně jsem se ráda a nerada zase vrátila do Japonska. Ve zlatém týdnu jsem měla od Kouheye slíbený delší výlet. Vysněnou destinací byla prefektura Shizuoka, ze které pochází převážná většina japonské čajové produkce. Vydali jsme se tam autem, i když to pro Kouheye znamenalo celodenní (celonoční) jízdu. Kvůli úsporám jsme jeli mimo dálniční  provoz  přes Saitamu, Tokio, Yokohamu...Ráno jsme byli na místě. Doba byla vybrána ideálně - období slizně šinča - nového čaje. Popravdě řečeno není šinča právě mým šálkem čaje, ale čajové plantáže v době sklizně mohu doporučit. První zastávka byla nečajová. Na malé farmě kde je skleník, ve kterém se celoročně pěstuje jabuticaba Plinia cauliflora, původně brazilský strom nesoucí ovoce ve formě kauliflorie (tj. ovoce vyrůstá přímo z kmene). O tomhle ovoci jsme slyšeli úplné ódy od majitelky naší oblíbené brazilské restaurace, tak jsme si říkali, že bychom ho rádi ochutnali. Bohužel trochu zklamalo očekávání...Co jej ale nezklamalo byla nádherně vonící čajová plantáž, ze které se odpařovala čajová rosa.

Krásně vonící čajová plantáž kolem sedmé hodiny ráno ze spací úpravy gaogaogo

Jabuticaba

shincha a jokan

Zakoupili jsme dva kelímky ovoce, jedno právě pro onu restauratérku, co jej už přes 7 let nejedla. Ihned po návratu jsme se zastavili v její restauraci, která byla prázdná...mama vypadala smutně, nedávno se prý rozešla se svým přítelem, za rok se asi vrátí do Brazílie. Předali jsme jí dárek ...měla z něj takovou radost, že nám to vynahradilo celou dlouhou cestu. Ukazovala nám, jak z toho má husí kůži. Zase se nám potvrdilo, jak je někdy dávat mnohem větší radost než dostávat...To jsem ale docela předběhla.

Další zastávkou byl Kouheyův kamarád, který taky hrál (a nejspíš zase začal hrát) v kapele. Ten nás dovezl na místo, kde jsou čajové plantáže nejrozlehlejší a opravdu jsou od obzoru k obzoru. Upozornil nás taky na to, že čaj nejvíc voní u sušáren (budovy, které lze poznat podle hřibovitých větráků na střeše). Voněl opravdu krásně. Přesně tak jak voní různé ty esenciální oleje a voňavky, úplně jinak než voní jako nápoj.

Tahle fotka je focená za jízdy, tak je trochu roztřesená. Na svahu je z keřů vytvořen nápis čaj.

Zastavili jsme se také u blízkého moře.

Kouhey pózuje u svého výtvoru - nápisu ROT

Letos trpěla Shizuoka sesuvy půdy, ale to ještě nebylo nic proti tomu, kdyby sem přišlo cunami. To by nejspíš znamenalo konec celé prefektury, která je sice kopcovitá, ale pravděpodobně snadno zatopitelná.. Moře tady ale bylo čisté a klidné, žádná varování a směry útěku v případě cunami zde napsána nebyla, tak si říkám, jestli tuší, že by to byl konec a proto rezignovali nebo zda doufají, že nic takového nepřijde.

Večer byla pijatika s Kouheyovými kamarády. Konala se v domě jednoho z nich. Varoval nás sice že nečekal návštěvu, ale to co jsem viděla v jeho domácnosti dokonale zbořilo mýtus o čistotných Japoncích. Původně snad bílé umyvadlo mělo na sobě rovnoměrně hnědý povlak, podobně toaleta, do sprchy jsem se nahlédnout neodvážila. Naštěstí ale žádné další nechutnosti v podobě klasického gomi jašiky.

Pro ty co neví, co to gomi jašiki je---domy které jsou zaskládané až po střechu odpadky, protože jejich majitelé nejsou schopni nic vyhodit. U nás asi nejsou tolik na očích ale tady v Japonsku to je opravdu úděsné. Ještě jsou většinou omotány šňůrou od policie a nápisy, ať tam nikdo nic dalšího aspoň nevyhazuje, což ale Japonci nedodržují a zdá se že vyhazují když zrovna není den odvozu odpadků...Jeden takový dům v blízkém Isesaki nedávno vyhořel...těžko říct zda jej někdo zapálil nebo to byla nehoda. Obyvatelé domů většinou trpí duševní poruchou viz http://en.wikipedia.org/wiki/Compulsive_hoarding
Tak tedy kamarádovo sídlo nebylo gomi jašiki, jen mládenecké doupě kde chyběla ženská ruka, hnědé nánosy na porcelánu byly nánosy tabáku, odpadky byly ale řádně vyhazovány, nic tam nehnilo...
Druhý den nás čekala cesta zpět, tentokrát, boje se zácpy, zvolili jsme částečně návrat po dálnici. Předtím jsme se ale zastavili ve velkém obchodě s čaji. Přináležel k němu taky čajový pavilón. Ten jsme si i se zahradou prohlédli a vyslechli si zpěv uguisu, cetie trojhlasá Cettia diphone http://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_Bush_Warbler (doporučuji první zvukovou ukázku, hlas je ale až ke konci) tak tipický pro jaro v Japonsku. Taky jsem obdivovala keramiku která byla extrémně tenkostěnná, odhaduji tak 2 mm.
Celý výlet tedy zabral jen 2 dny. Co se zbytkem volna?  Vydali jsme se opět do našeho oblíbeného městečka Točigi a dali si čaj v kavárně s betonovou zahradou. Od majitelky (a milovnice Klimta) jsme dostali řízek máty kterou teď pěstuji) a taky jsme objevili jednu nám dosud neznámou chrámovou zahradu obklopenou kvetoucími rododendróny v Kirjů. Fotky přikládám.

Nový způsob servírování vzorku kávy zdarma

Pekařům se narodila kůzlátka