Pejskaři v Japonsku

Tak, jak nám to letí. Jsou tomu už dva měsíce, co máme doma Nikuko. Od doby, kdy jsem psala první příspěvek velmi pokročila a dorostla. Měří teď v kohoutku 45 cm a konečně už nevypadá, jako by si půjčila cizí tlapy. Protože akita potřebuje vytrvalý tréning a socializaci, která byla bohužel naší psí slečně zpočátku lehce odepřena, rozhodli jsme se, že ji zapíšeme do štěněcí školy. Štěněcí škola probíhá dvakrát týdně tak, že se ráno doveze Nikuko do školy a zanechá na místě. Tam je spolu s jinými psi stejné velikosti a volně si hraje a socializuje se. Co přesně se pak odehrává nevím, ale mají polední pauzu, čas na hraní i čas na venčení + profesionální trenérka ji pokaždé naučí něco nového. Pravidelně je také zařazen tréning klidu v přepravce (polední, večerní pauza). Nikuko také obdržela jakousi "Žákovskou knížku" kde je pokaždé napsáno s kým si hrála, co dělala, co se naučila a jak to máme doma cvičit.
Kromě každodenních procházek jsme taky zařadili víkendové výlety do psích výběhů kvůli socializaci. Jeden z nich nás obzvlášť zaujal. Je to ohrazený široký lesní pozemek, vyčištěný od jinak všudypřítomné bambusoidní traviny zvané sasa. Nikuko se tady seznámila a byla poprvé pořádně zšikanována knírači a třemi saluki hochy. Našla si ale i přátele mezi labradory, bígly, šibami a hlavně jejími oblíbenci, bernskými salašnickými psy. Nevím proč, ale hlavně s nimi si velice rozumí. Baví ji tahat je za převislé pysky a oni jí to velkoryse odpouštějí. (Mimochodem Nikuko pysky taky mírně převisají, podíváte-li se na ni zespodu, vypadá trochu jako sumec.) Když na ni poprvé zaútočil saluki zezadu, hrozně se lekla a začala plakat. Kouhey ji ihned zachránil, ale od té doby se její chování značně změnilo. Už to nebyla vůči ostatním psům nebojácná suverénka. Nicméně že by se moc bála to se taky říct nedá. Zhodnotí partnera a pak si s ním buďto a) hraje b)jej otravuje dokud na ni nezačne štěkat c)se jej od začátku bojí a raději se nepřibližuje, případně se schovává za stromy.
Jinak co se týče pověstí o netrénovatelnosti akit je to lež. Akita je sice tvrdohlavá a rychle se začne nudit, ale srovnám-li ji s jezevčíkem, je to trénovatelný pes. Nikuko už umí sedni (osuwari), lehni (fuse), dej pac (ote), do boudy a dotek dlaně čumákem. Moc ji ale nejde chůze na volném vodítku a povel ke mě (oide). Nekouše a není teritoriální tj. klidně předá hračku nebo i jídlo, bez toho, aby na nás vyjížděla.
Co se týče chovu psů v Japonsku všeobecně je to tady, jak, jinak jiné než u nás. Podíváte-li se na žebříček oblíbenosti plemen, na špici jsou malá plemena, což je pochopitelné. Takže čivava, trpasličí pudl, šiba, trpasličí jezevčíci a uzavírají jej překvapivě velcí zlatí retrívři. Japonci ta menší plemena moc nevenčí, mají je pokojové a vycvičené na psí toalety. Pro tato plemena také vycházejí specializované časopisy, ostatním musí stačit časopisy všeobecné typu Inu no kimoči (Psí city/pocity). Čivavy a jezevčíci jsou také zásadně oblékáni a sponkováni. Venčeny jsou šiby a kříženci, ale většinou jen jednou denně, někdy jen jednou týdně. Produkty se sbírají do igelitového pytlíku, v němž je ještě jeden papírový a ten se spláchne. Pokud je pes chován v boudě, mám podezření, že to Japonci považují za dostatečný pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu a nevenčí vůbec. Kouhey mi kupříkladu tvrdí, že procházka třikrát denně není pro Nikuko zdravá.
Když ale začnete chodit do psích výběhů (Japonci tomu říkají dog run) narazíte na jinou ligu chovatelů. Tito chovatele venčí, vychovávají a chovají často v Japonsku vzácnější plemena, jako jsou třeba salukiové nebo barzoj ale třeba taky německý ovčák. Majitelé jsou často svobodní manželé, nebo manželé s odrostlými dětmi a konverzace je opravdu jako o dětech - výchova, strava, návyky, příjemná místa na procházky, levné jídlo na internetu apod.
Poblíž našeho oblíbeného výběhu je další zdejší fenomén - Psí krematorium a hřbitov + vzpomínkový sál. Protože je krematorium umístěno ve vile, kterou si postavil majitel pačinkárny (něco jako naše herna), působí až nejaponsky luxusně (Pro přiblížení vypadá asi jako sídlo slovenského prezidenta v Bratislavě a to bez urážky) v předsálí je vycpaný vlk, vejdete-li do patra, jsou tam umístěny skříňky a posmrtné tabulky se jménem pejska/kočičky, které jsou ale na rozdíl od lidí tmavě hnědé. Plus je tam samozřejmě fotka, hračka a krabička s popelem. Majitelé chodí na své mazlíčky vzpomínat minimálně jednou za rok - v den úmrtí. Projdete-li kolem krematoria dál, je zde psí budhistický hřbitůvek, jemuž vévodí bohyně milosrdenství Kannon. U jejich nohou jsou coby obětiny složeny psí a kočičí konzerva.

Nikuko a její žákovská knížka

To, že jsme mohli nahlédnout dovnitř, za to je třeba poděkovat ochotné slečně psí funebračce, která nás laskavě provedla a na závěr nám ještě předvedla, jak umí dobře napodobovat psí štěkot. Za to vše sice díky, ale když sáhla tato slečna v černém na Nikuko a řekla: "Roztomilý pejsek, jakpak je starý?"...měla jsem pocit, jako by na ni sahala smrtka....

Nikuko 肉娘

Tak konečně došlo k nějaké dosti zásadní změně. Pořídili jsme si psa.
Dost mě děsí a téměř až dohání k pláči systém, jakým fungují japonské obchody s domácími mazlíčky. Můžete si zde totiž koupit nejen křečka, andulku nebo rybičky, ale i psa nebo kočku. Psa i velkého, který je ale umístěn v naprosto nevyhovujících podmínkách miniaturního boxu nad svou toaletou. Venčen je taky minimálně, prostě je to trápení zvířat, které mě dohání k slzám. Musím si zase říkat zlaté Česko, díky bohu, že tomu u nás tak není a psy i kočky si pořizujeme přímo od chovatele.
Našeho pejska Nikuko jsem potkala poprvé v srpnu coby čerstvého kojence. Už tehdy jsem byla nahlodaná a odhodlaná pořídit si šibu, ale roztomilost této akiťačky mě dost zvyklala. Zapůsobilo taky to, že si akitu pořídil můj spolužák a je velmi charismatická.
Ale abych neodbočovala, malé štěně v pidi boxu mě ještě tak nešokovalo, co mě šokovalo bylo, že když jsme se za dva měsíce náhodou i přes můj výslovný odpor do obchodu vrátili, bylo štěně stále v tom pidiboxu, i když bylo mnohem větší. Kouhey si vždy chce pejsky pochovat, tak si ji choval i tentokrát. Když ji ale vrátil do její krabičky, a začal si chovat šibí štěně nad ní, koukala se na něj dost vražedně. Co že si to jako dovoluje a co je to za proutníka. Já jsem to ale nerozchodila a v obchodě jsem se fakt rozbrečela, bylo mi těch pejsků líto. S Kouheyem jsem potom hodinu nemluvila, protože mě do toho obchodu zatáhl, i když věděl, že to obrečím.
 Co mě překvapilo bylo, že Kouhey druhý den akčně začal obvolávat realitní agentury a shánět byt, kde by jsme mohli bydlet se psem. Takže si naši akiťačku adoptujeme, snad nebude moc narušená ze svých raných zkušeností.
Nakonec se na nás usmálo štěstí a našli jsme ne byt, ale domek se zahrádkou. Za dvacet dní se stěhujeme. Nicméně v petshopu nám řekli, že štěně si zamluvit nemůžeme a když se do našeho přestěhování prodá máme smůlu.
Kouhey koncem listopadu skončil v práci a plánoval jet na ozdravný pobyt do sanatoria pro lidi s ekzémem na Šikoku, takže vymyslel důmyslný plán, že mě tu zanechá a pojede i s pejskem.
Nicméně člověk míní, Pánbuh mění. Nikuko v autě zvrací, taky veterinář nám chov v automobilu i když jen dvoutýdenní nedoporučil. Takže včera v noci jsme ji měli na zapřenou v bytě a předtím jsem s ní solidárně klepala kosu (tu jsem ale klepala naštěstí jen já) v autě. Následoval další telefonát realitce s dotazem, zda by stěhování nešlo uspíšit. Šlo to o osm dní. Takže Kouhey odsunul sanatorium na období po stěhování, čímž pádem se mnou nebude na štědrý den. No nic, bude se mnou aspoň Nikuko.
Jinak dva týdny, kdy jsme se rozhodli, že ji pořídíme jsme ji pravidelně navštěvovali a zjistili, že je opravdu tiché a klidné povahy. Nekouše ani pejsky ani lidi (kromě mě, protože ji k tomu provokuju). U veterináře byla vzor odvahy a pohodovosti, usnula mu dokonce na vyšetřovacím stole. Jinak dolečujeme psincový kašel a učíme Nikuko chodit, protože nebyla zvyklá na pohyb (ve 4 měsících!!). Dnes měla za sebou menší tůru (asi 50 metrů), po které prospala celý den. Večer jsme ji ještě byli utahat v parku. Tam dostala z jeho rozlohy pořádný amok. Chodit na šňůře se ji nechce tahá a trucuje, musím ji co 10 metrů motivovat tím, že na ní volám veselým hlasem. Ale už si postupně zvyká. Takže ještě dvanáct dní vydržet a pak ji budeme stěhovat do psí boudy vedle domečku. Ganbate Nikuko!!!

Nikuko a kozy

Nikuko spí v krabici v pet shopu

Nikuko týden před předchozí fotografií v petshopu

První setkání s Nikuko

Nikuko utahaná z celodenní tůry

Kumako v továrně

Pohovor dopadl dobře, ale jinak než jsem čekala. Velice ochotný mladík z pracovní agentury mi poskytl veškeré informace o práci, obsahu práce, platu, pracovní době a podobně, ale u jiné firmy, než jsem původně chtěla (ta první měla povinné noční, což mi nevyhovovalo). Následovaly ještě dvě schůzky - exkurze po budoucím pracovišti, předání pracovního (dovoz až do domu) oblečení a nezbytných materiálů.
Nastoupila jsem, zdá se, coby jediný zahraniční zaměstnanec do malé továrny, která je necelých 20 minut cesty od mého bydliště. Konečně si zažiju na vlastní kůži onu pověstnou Japonskou organizaci práce a zjistím, jestli tu opravdu je diskriminace vůči cizincům, či nikoli.
Nechci to zakřiknout, ale práce je fajn, když mám padla, mám úplně čistou hlavu. Žádný extrémní stres, námaha přiměřená, práce čistá (fasujeme bílé bavlněné rukavičky jako do tanečních) a není není nebezpečná. Kolektiv tvoří tři nadřízení muži, dvě starší kolegyně a tři další paní v mém věku, dvě s dětmi, jedna čerstvě vdaná, bezdětná. Všechny velice přátelské. Pokud mohu z brigád posoudit, úplně jiná atmosféra než v našich továrnách. O přestávkách mám díky svým všetečným otázkám menší sondu do života japonské ženy. Další pozitivum práce je, že si vylepším znalosti technického výraziva (stojan, držák, pokovení...)
Minulý týden, jsem zjistila, že pán který spravuje kyseliny a jiné chemikálie mimo výrobní haly, chová mezi barely koi kapry a zlaté rybičky. Tento týden dokonce sebral holubí mládě vypadlé z hnízda a krmí ho stříkačkou. Tento pán a ještě místní zahradník jsou u naších dam na milost. Pokud se o komunikaci s nimi pokusí v přátelském tónu někdo jiný, hned je hentai (úchyl) a já jsem z legrace označována jako magnet na ně.
Místní zahradník sice odchází příští týden do důchodu, ale je dosud velice pilný. Tovární budovu obklopuje borový háj. Místo, vyhrazené k přestávkám, je lemováno truhlíky, kde zahradník vyměňuje květiny, v případě že povadnou (viděla jsem, jak se omlouvá těm, které vytrhává). Protože už je podzim, voní nám tu u vchodu nádherně dva oranžově kvetoucí osmanthy (vůně připomíná blíže nespecifikované ovoce).
Jsem jediná osoba, která jezdí do práce na kole. Jinak jsou všichni autem, snad jen jeden mladík jezdí na motorce.
Ráno si sice vyslechneme radžio taisó (rozcvičku za doprovodu klavíru jako ze Spejbla a Hurvínka), ale nemusíme cvičit, místo toho rozbalujeme krabice. Následuje úklid a ranní pozdrav, při kterém je nám více méně sděleno, co nás dnes čeká, a jestli to vypadá na brzký odchod nebo naopak na přesčas a podobně.
Ženské zaměstnankyně pracují převážně na zkrácený úvazek (já jsem na plný). Je to částečně dáno japonským daňovým systémem, který zvýhodňuje rodiny s ženou v domácnosti. Pokud si žena nevydělá za rok víc, než jeden milion tři sta tisíc jenů, má její muž úlevy. Jinak musí platit velké daně, takže se to nevyplatí. Já začala pracovat pozdě, takže mi to nehrozí, ale kolegyně, které začaly například na jaře, se raději dřív vracejí a berou si volno, jedna bude muset dokonce v říjnu skončit, aby neplatila ty drahé daně. Tento systém je pro mě trochu nepochopitelný, ale co už.
Zpět z daňové odbočky k náplni dne. Po dvou hodinách práce máme deseti minutovou přestávku, v poledne přestávku padesátiminutovou. To se odebereme do jídelny, kde už na nás čekají tradiční japonské krabičky se studeným jídlem a teplou rýží za úžasnou cenu cca 50 Kč + nápoje zdarma (zelený čaj nebo voda, obojí možno ve studené nebo teplé variantě. Jednou dokonce štědrý nejmenovaný dárce donesl asi tři kila hroznového vína (luxusní zboží) s nápisem, ať si bereme. V jídelně je klimatizace a širokoúhlá televize. Televizi při jídle určitě někdo zapne. Na krátkou přestávku si bereme jídlo svoje (dáváme si vzájemně ochutnat krekry a sušenky jako na základní škole) a máme tu tři nápojové automaty se zvýhodněnou cenou (100, 80, 60 jenů mimo firmy bývají automaty za 120). Odejít na blízké WC můžeme kdykoli je nám třeba. Na pracovišti máme také ledničku na nápoje, když je horko.
Všude kolem jsou cedulky které poučují o práci, nástěnka s fotografiemi kazového zboží, mapa prefektury s vyznačenými místy častých dopravních nehod, barevná stupnice barvy moči na WC, od jaké barvy nemáte dostatečný přísun tekutin, plus varování, že pokud nejdete na WC každé 2 hodiny, máte nedostatečný přísun tekutin, připomenutí, aby jste si nezapomněli deštník u stojanu na deštníky a mnohé další. PS. firemní toaleta má bidet a místo, kde si můžete ponechat vlastní hygienické potřeby a zdobí ji dokonce čerstvé řezané květiny.
Vyfasovala jsem firemní uniformu, kterou mají dámy zvýhodněnou (krátký rukáv na košili a kšiltovku místo helmy) a bezpečnostní boty (s ultra tvrdou špičkou, aby jste si neukopli palec, nebo aby vám na nohu něco nespadlo.) a musím je pochválit, proti tomu co vyfasoval Kouhey jsou ultra lehoučké, nicméně je musím mít dost povolené, protože mi minulý týden kvůli vedru dost otekly nohy.
Jako všude v Japonsku, i tady to vyhrává různými melodiemi. Přestávku ohlašuje Big Ben, dále nevím jaký je to stroj, ale hraje jinak odpoledne a jinak dopoledne, přičemž odpolední melodie trochu připomíná Game of Thrones. Zdvihače při couvání pípají a všudypřítomný ženský hlas říká: "Bakku šimas, bakku šimas." (Couvám, couvám) což zní spíš ale jako psí štěkot.
Dveře do haly jsou široce otevřené a občas dovnitř zalétají holubi nebo vážky.
Aby nám bylo příjemně, máme tzv. spotto kůrá (klimatizace která fouká jen na na blízké okolí) a větráky, v zimě prý nastoupí topení. Firma taky zaměstnancům poskytuje mentolový sprej, který, když si nastříkáte na oblečení příjemně chladí. Je zde taky k dispozici masážní gel ve formě roll onu na namožené končetiny.
Co můžu porovnat se světově známější firmou u které pracuje Kouhey, máme lepší podmínky, je to asi tím, že jsme malá továrnička a ještě se na zaměstnance koukají jako na lidi.
Perlička na závěr. Firma která mě zaměstnává se jmenuje Sigma (ale přidává si ještě tech).

Kumako zase v práci

Protože mě už nicnedělání opravdu unavilo a život z ruky do huby a finanční stres taky, rozhodla jsem si rychle něco najít. Už předtím jsme volali do jedné firmy, kde se ale ptali na dost rasistické otázky (doslova na barvu kůže, kdyby byla tmavá, tak by mě snad nevzali?) a tak jsme to vzdali. Kouhey mé snahy předtím dost sabotoval, tentokrát však už má míra trpělivosti přetekla. Štěstí mi přálo, v blízkosti hledali lidi do práce, kterou bych mohla zvládat, šla jsem sama na pohovor (v japonštině), sama vyplnila životopis a zadařilo se. Je to sice méně placené než učení ve školce, ale je to blíž a na plný úvazek a snad bez stresu. Ano nastupuji jako dělnice do továrny. Továrny na pochromovávání pístů. Je to spíše malá továrnička, která zaměstnává asi 9 lidí, ani ne 20 minut na kole od domu. Mou náplní práce bude kontrola kvality. Nejproblematičtější je to, že je tam údajně v létě hrozné vedro (naštěstí už začíná podzim a dnes byly už relativně únosné teploty) a v zimě zima. Pokud se nezhroutím vedrem a nezmrznu tak snad bude vše v pořádku. Plánuju vydržet do června příštího roku a pak z ušetřených peněz návrat do ČR.

Obon neboli volno v srpnu

Konečně se přiblížilo další volno. Tentokrát měla přijet kamarádka Naďa a v plánu bylo trochu pocestovat. V sobotu, kdy jsme ji měli vyzvednout na letišti jsme těsně před odjezdem zjistili, že klimatizace gaogaogo nefunguje. Rychlý telefonát nám zajistil náhradní vozidlo s funkční klimatizací Kolt ve stříbrné barvě. Další jeho výhodou byla možnost přepínání mezi ručním řazením a automatickou převodovkou, což Kouhey ocenil hlavně v případě ďábelských horských serpentin.
Za týden jsme projeli 12 prefektur, z nichž několik jsem ještě nenavštívila (Niigata, Takajama, Išikawa, Gifu a Fukušima). Smočili jsme se jak v Japonském moři, tak v Tichém oceáně.  Poprvé jsem se taky díky Nadě zúčastnila lovu zvaného geocatching (jedna keška přímo na u Hačika v Šibuje), a sama jsem relativně úspěšně zabojovala s komplikovaností Tokijského metra.
Nejvíce na mě zapůsobila především prefektura Niigata a Išikawa. V Išikavě to bylo tzv. město čajoven, působivější podle mého více než Kjóto a pak a hlavně Oku Noto - nejvzdálenější část poloostrova s centrem ve městečku Wadžima proslaveným svými laky. Krajina je zde zvlněná tak, že podle mého táty připomíná Nízký Jeseník, nebýt všudypřítomných rýžovišť. Kromě divočiny a blízkého moře je zde však také další působivý prvek...architektura, převážně dřevěná a v tradičním stylu s minimem novodobého japonského architektonického nevkusu. Už jsem nás viděla jak obýváme jednu z vesnických rezidencí, chováme kozy a vyrábíme sýry, zatímco naše dětičky navštěvují místní elitní bubenickou školu. O víkendech vyrážíme k moří, já spravuji náš domek, protože dřevo je materiál, se kterým jsem kamarád, nakládám divoké byliny a suším jiné, dělám domácí miso a tím pádem se nenudím. Návraty do ČR se potom budou konat z místního letiště a né z mé nejméně oblíbené Narity...No bohužel asi dost nereálný sen.
Všeobecně, celé Japonsko a místní způsob života mi moc nevyhovuje. Asi se budu muset uchýlit k návratu do ČR s tím, že dám Kouheyovi ultimátům, ať za mnou do roka přijede nebo nic. Je to zvláštní, ale ač mu údajně život v Japonsku taky nijak zvlášť nevyhovuje, jako by se bál odtud odjet. Tvrdí, že musí nejdřív splatit dluhy, ty ale nesplácí, peníze vynakládá na léčení atopického ekzému, který má ze stresu z práce a na nákup nanuků, na které si vypěstoval závislost. Spíme každý v jiném pokoji, protože mě budí, to, že se v noci pořád škrábe a taky proto, abych mohla vstát ve 4 a udělat mu oběd do práce a snídani. I když spíme ve stejném pokoji, máme každý zvlášť futon. Když nadhodím nějakou důležitou otázku, vymlouvá se, že ho začíná víc svědit ekzém ze stresu z ní. Intimní soužití je také téměř na 0, ač jsme to nespočetně krát probírali a aritmetickým průměrem jeho a mých představ jsme se dostali na frekvenci 4 krát měsíčně, což v reálu dopadá tak, že 1 měsíčně či někdy až ani jednou. To mě hodně stresuje. Kouheye mám ráda, ale tahle stránka mi chybí a je dost divné, že se nedokáže držet ani toho, na čem jsme se domluvili. Mluvili jsme minimálně o mazlení když už nic jiného. Už mě tyhle debaty dost utahaly. Vždycky se najde nějaký důvod, proč to nejde - zhoršil se mu ekzém, nebo je unavený z práce. Já se potom opravdu cítím jako nadbytečná, osoba po které netouží, spíš jako matka, potřebuje mě opravdu jen na úklid a vaření? Proč jsme si tohle nevyjasnili líp než jsme se vzali? Zkoušela jsem už všechny možné způsoby svádění, vaření stimulujícíh jídel (pozor, konzumace sóji dělá z mužů ženy!), nenátlakovosti i abstinence a bezvýsledně a mám z toho jen deprese. Protože "my Evropané jsme divní a nemít po svatbě sex je normální, protože láska přece není jen o sexu". Dobrá, na to se musí přistoupit, ale o čem tedy je? O spolu bydlení? O společném nakupování? O tom že si každý v jiném pokoji děláme něco jiného? Proč musím všechny kompromisy dělat jen já? Další ze slibů, který Kouhey nesplnil je ten, že se začne aspoň trochu učit česky, vzhledem k tomu, že od začátku jsme mluvili o Japonsku jen jako o přechodném stádiu vydělávání peněz (naivně). Když jsem na jaře odjížděla, mluvila jsem o tom, že už se nevrátím. Kouhey prosil ať to nedělám, že se po návratu začne poctivě učit česky. Kolik si myslíte že jsme měli hodin? Od dubna tři. Měla to být alespoň hodina každý víkend. Já se vzdávám, Budu tady do příštích zkoušek z japonštiny JLPT a potom se vrátím domů, už jsem se rozhodla. Jestli mu to stojí za to, tak se vzchopí a do roka přijede. Jestli ne, nebylo nám to souzeno...Já zatím můžu doma zapracovat a taky něco vydělat a konečně žít život podle toho, jak si jej představuji, ne podle toho, jak se to hodí mému partnerovi. Myslím, že nám takhle bude oběma ve skutečnosti líp, Kouheyovi se finančně i psychicky uleví, protože mu ubyde péče o mě..
Bavili jsme se i o dětech a je pravda že děti problémy neřeší, naopak se většinou zhorší. Hlavně se  mi vyjasnila jedna věc. Kdyby jsme děti mít nemohli, já bych se obrátila k adopci. Kouhey nikoli. Na internetu jsem si našla, že adoptovat může i rodič samotný. Měl by ale být ideálně ve věku biologických rodičů. Není tedy příliš dobrá doba na váhání a otálení, lepší je se hned rozhodnout. Abych už neměla na co se vymlouvat a proč omlouvat.

Aspergerův syndrom a detox

Poslední doba je nějaká zvláštní vynořili se mi souběžně některé informace, které mi začali dávat smysl. Pátrám po různých možných příčinách a léčbě Kouheyova ekzému a přitom jsem narazila na otravu rtutí. Už předtím mi Kouhey vyprávěl, jak byl před pár lety na detoxu ve speciální nemocnici, kde mu exém vyléčili na 6 let. Ale protože kašlal na životosprávu tak se mu zas vrátil. Pobyt v té nemocnici ho stál asi 30 000, no a chce jet zase, předtím, než se vrátíme domů, což mě trochu děsí. Na to asi v životě nenašetříme, když to dodnes nesplatil. No tak jsem začala pátrat a zavádět přísný režim a Kouhey více méně spolupracuje. Od března snížil svou váhu ze 100 kg na 83. Bylo to díky dietě kterou jsem si sama vymyslela - tj. možno jíst libovolné množství přílohy, ale nesmí si přidávat rýže, rýži jsme taky omezili, zařadili víc zeleniny, začali filtrovat vodu, a sledovat pitný režim. Koupili si tanitu. Snažím se taky aby nejedl po 10 hodině a sladké pokud možno jen dopoledne. Vysadili jsme některá zjevná dráždidla - vajíčka, mléko, čokoládu, kávu, sépii a většinu masa kromě šunky a kuřecího. Začali jsme pojídat avokádo, které je mimochodem fakt výborné, nejlepší v salátu s rajčaty a trochou wasabi a černého sezamu. Jo, protože Kouhey měl reakci i na sýr, tak si mažeme avokádo i na chleba místo toho. Před pár týdny, jsme taky oba narazili na blahodárné účinky aloe, já ho používala už dřív, ale jen občas. Tentokrát jsme si objednali 3 obří listy a udělali aloe zabíjačku -oloupanou slupku používáme na mazání a při drhnutí ve sprše. Gel Kouhey pije v množství asi jedné kávové lžičky rozmixované s citrónovou šťávou a vodou. Taky se mi konečně podařilo Kouheye přemluvit aby nepoužíval mýdlo, že hrozně vysušuje.
Výsledky? Po zhubnutí o 10 kilo a prvním měsíci - přestal "honit vlka", zmizely mu bolesti hlavy a kolen.
Pak se ale znovu objevil pásový opar v oblasti oka. Znovu! Řekla jsem Kouheyovi, že za to nejspíš můžou kortikosteroidy v mastech co dostává a imunosurpresiva co pije (kuš japanismus, česky je to co bere). Tak se rozhodl to vysadit. Zprvu to byla opravdu hrůza, měl záchvaty vzteku že ho to svědí (na to nakonec ale zabral aloe gel), ale vydržel. Začal chodit do kamínkové sauny, to je prý taky dobrý detox pro lidi s ekzémem. Jenže to jako obvykle přehnal a spálil se. Doteď doléčujeme spáleniny. Tento týden byl na preventivním vyšetření rakoviny žaludku a střev. Dali mu laxtaiva, aby vypudil baryum a začalo detox tóčo. Nechci být nechutná tak to nebudu popisovat, ale trvá to doteď. Dneska jsme koupili chlorelu, kvůli té rtuti...no zatím nevím co to s ním udělá, ale očekávám počáteční zhoršení. Já si ji vzala taky a dost mě bolela hlava a všechny klouby a to jsem si dala 10 tablet oproti doporučeným 30 až 40, raději to zpočátku ještě trochu snížím.

Druhá věc, přečetla jsem knížku Curious Incident of  the dog in the Night-Time (mimochodem doporučuj) a zjistila, že mi je myšlení hlavního hrdiny, který je autista dost blízké. Tak nevím zkuste si to někdo přečíst, jestli vám to tak bude taky připadat. Souběžně s tím, jsem v rámci pátrání po možných důsledcích lehké otravy rtutí zas narazila na autismus a jeho lehkou formu tzv. Aspergův syndrom. Když jsem si četla jeho popis, zjistila jsem, že mě to docela vystihuje tak nevím.
Zkusím napsat různé věci, co mám a schválně jestli to máte taky....tučně jsou některé symptomy a za tím to co mám já...
Vždycky jsem si přišla jak nějakej mimozemšťan nebo robot, co je vysazen na cizí planetě a musí koukat na lidi a kopírovat jejich rituály, bez toho, aby chápal jejich smysl. Pořád dodnes mám pocit že mi něco chybí, i když mám relativně vysoké IQ i reflexy myslím že mě nejvíc vystihuje slovo "zpomalená". Z trochou tréningu ale více méně vše zvládám jen mi to trvá a potřebuji podporu.

Lidi mi přišli hrozně nelogičtí.

Chybí některé motorické schopnosti Nikdy mi nešlo chytat balón, skákat snožmo přes švihadlo, psát ručně, diktáty, písemné testy pokud nejsou na varianty ABC. Děsila mě hra na hudební nástroj a řízení auta a dodnes moc nechápu, jak jsou lidé klidní při takové obtížné věci se spoustou současných podnětů a ještě třeba konverzují.
Měla jsem fobii z tělocviku a bála jsem se, že ho budu mít na VŠ povinný. I když jsem chodila do aikida a břišních tanců měla jsem vždycky problém pohyby kopírovat a zapamatovat si pohybové vzorce. Místo toho jsem si tvořila svoje vlastní.
Nebaví mě chodit na párty a akce kde je víc než cca 3 lidé. Pokud na něco takového jdu musí to být podivíni stejného ražení a často potřebuju kostým či převlek nebo masku. Když musím jít na zkoušku, pohovor či si jen něco objednat, dělám si předem v hlavě scénář co udělat a jak se zachovat v různých situacích. Bavit se o věcech co mě nezajímají mě nebaví a rychle to ukončím.

Nechápu intriky a složité motivy, plány v plánech, jsem dost prvoplánová, beru vše doslovně.

Mají problém chápat ironii a číst mezi řádky berou věci doslova Nikdy jsem nepochopila i když měl někdo ironický humor a řekl mi něco co nemyslel vážně. Třeba na koleji byla spolubydlící ve vedlejším pokoji se svým klukem a volala na mě, ať se jdu podívat, když se sprchovali. Já fakt šla, mě nedošlo, že to myslí ze srandy (věk 21 let) a takových věcí je víc. Asi mi dost často museli říkat ať si poskočím, že mám dlouhé vedení, protože ho fakt mám.

Děsí mě telefonovat a buší mi při tom srdce a rudnu s výjimkou telefonů partnerům.

Kompulzivní chování Často věci počítám hlavně věci co mi přijdou obtížné nebo se mi do nich nechce- například teď ukrojím 10 kostiček ředkve, pak udělám něco jiného, počítám schody a jiné, třeba jsem si zaškrtávala kolik hodin  jsem spala a kolik mám spánkového deficitu a musím to dospat.

Mám dost tzv. mužský mozek - nevšímám si oblečení a nebaví mě nakupovat. Bývám posedlá určitými tématy.

Často si oblékám věci naruby (kdysi i boty tzv. na kozí nohy) aniž bych si toho všimla. Dokud na to nejsem upozorněna, pak se snažím dávat si pozor.

Baví mě dělat ve věcech systém, roztřiďovat a popisovat, vnášet řád do chaosu s jedinou výjimkou - vlastní domácnosti. (Nádobí, oblečení, studijní a pracovní materiály).

Mám problém přijímat kritiku ale i poklony.

Nemám moc chuť se s věcmi chlubit, až když mi je naznačováno že bych měla. Můj ideál byl vždy neviditelný nindža. Protože je lepší být neviditelný než šikanovaný nebo vystavený kritice.

Bývám buď extrémně upovídaná nebo extrémně mlčenlivá.  Jako dítě jsem měla problém kontrolovat svou řeč a třeba v kině vykřikovala: "pozor, uteč, jsou za tebou!" a iniciativně se seznamovala se s úplně neznámými lidmi a odcházela s nimi (jednou mě z takového výletu dovezla policie, kdy mi taková "kamarádka strčila do ruky tiskátka a řekla ať jdu, že je zaplatila a já šla...). Pak přišlo období opaku, neznámí mě děsili. Dodnes mě děsí zeptat se na cestu, na informace na nádraží nebo v obchodě. Hodně lidí mi říká že jsem často buď nepřiměřeně zdvořilá nebo zas příliš důvěrná.

Nesnášela jsem školu, základní i střední. Na základní škole jsem často předstírala, že jsem nemocná abych tam nemusela. Na střední se mi vždycky zdálo, že místo abych šla do školy, sednu na vlak a jedu někam pryč.

Často vedu s lidmi místo rozhovoru dlouhý monolog.

Za žádnou cenu si nepamatuju věci o kterých pochybuju, kterým nevěřím nebo jim nerozumím. Příkladem je teoretická chemie (laboratoře mi šly až na příhodu s kapáním na karbid) nebo data v dějepise. Čísla vůbec.

Často mívám hodně drsné poznámky k lidem aniž bych si to uvědomovala.

Nemám ráda změny plánu, bývám naštvaná když lidé nechodí na schůzky přesně (snažím se to potlačit). Pokud se změna plánu týká aktivity, na kterou jsem se těšila, často to obrečím.

Když jsem ve stresové situaci (práce, škola) bolí mě žaludek, někdy zvracím, mívám průjmy.

Děsí mě hlavně ženský kolektiv. Muži mě uklidňují (pokud se nechovají sexuálně) a přijdou mi pochopitelnější, stejně jako malé děti.

Vyhýbám se vrstevníkům, mám pocit že s nimi nemám nic společného. Mí přátelé jsou vždy mladší nebo starší. Často se mými kamarádkami staly kamarádky mé mé mladší sestry, protože mi nepřipadly tak cizí. (Tímto se jí omlouvám, musela si myslet, že jí je přebírám).

Odměřenost Aneb, my to neděláme, my jsme nakažliví. Mám přátele, ale často se jim třeba několik let neozvu. Neznamená to, že je nemám ráda, jen nemám potřebu komunikovat, když není co sdělit. Jde-li se tomu vyhnout neobjímám, netykám, nepoužívám v řeči jména nebo oslovení ty, vy...oslovení vůbec.

Neumím dobře lhát nebo udržet tajemství.

Nejvíc mě uklidňuje být doma případně jít někam kde ji klid a ticho (knihovna, muzeum) maximálně ještě tak kino.

Nenormální oční kontakt - přijde mi, že dívat se lidem do očí je příliš vyzývavé, dívám se z okna, na své ruce, na pivo, za osobu. Když zkusím pohled do očí, mívá to divné reakce (zvaní na rande, útok), tak to už nedělám.

Obsese jedinou věcí, divné zájmy V mém případě byly první obsese, které si pamatuju, trochu složitější, protože mě fascinovaly encyklopedie a několik jsem jich i přečetla od začátku do konce (dětských i dospělých např. Encyklopedii antiky, Fantastického filmu, archeologie, léčivých rostlin, způsobů úmrtí, Slovník opery, Dějiny umění, nejraději mám ty abecedně řazené a tím pádem je to zdánlivá obsese vším tedy nikoli obsese. Pak nastoupila Egyptská mytologie, české legendy a strašidla, Poe, Japonsko, znaky. PS do svých encyklopedií si dělám tužkové poznámky a kdysi jsem podle nich tvořila sbírky (známky, nerosty, lišejníky, knihy v edicích nebo oblíbených autorů, hudba, kuchařky) po několikerém stěhování jsem přešla na virtuální formu (ebooky, slovníky, filmy, seriály). V současné době si třeba dělám poznámky do svých kuchařek co jsem vařila a co bylo dobré a co fuj s cílem uvařit kompletně vše v kuchařce.

Přehnaně dospělá řeč v dětství nevím nakolik je to matkou vytvořená legenda, ale má první věta prý byla při současném ukazováním prstem na korespondující obrázek: "To je Národní divadlo, ale nehraje tam Kašpárek ale Libuša."

Řeč prý je plochá, chybí ji rytmus, bývá prý přílš hlasitá či příliš tichá. Tak to já moc neposoudím, jen vím že mi často bývala vyčítána tichost a nesrozumitelnost a někdy naopak přílišná hlasitost.

Tak teď jsem na sebe prozradila spoustu věcí, který tajím a nikomu jsem je ještě neřekla protože jsem se bála že by mi řekli že jsem divná, no zjistila jsem že asi nebudu sama a to mě uklidňuje...a je to, a už radši končím.

Kumako na koncertě

Už před rokem a půl v Sapporu mi na projížďce autem do Furana Kouhey pustil CD od chlapíka který si říká Spike http://spike-rrpm.com/. Stylově je to psychobilly, písničky má v angličtině (perfektní výslovnost) či japonštině, hlas má velmi příjemný a navíc hraje na kytaru. Vzhledově se stylizuje do Mefistofela nosí frak, na hlavě má natupírované rohy. Zkrátka kakkoi. Kromě něj tvoří kapelu ještě ďábelsky rychlý hráč na kontrabas a bubeník. Stal ze ze mě jeho fanoušek. Nejsem žádný přívrženec japonské hudby. J-pop se mi hnusí stejně jako pop český, korejský, finský nebo čínský. Mezi mé oblíbence se ale v Japonské scéně kromě Mejko Kadži, Asakusa Jinta a Katteni Shiagare zařadil také Spike.
Od začátku jsem si říkala, že bych jej ráda viděla i na živo. No a v sobotu 15. června se mi v Ašikaze konečně naskytla možnost se na live vystoupení dostavit. No, už před pár lety jsem zjistila, že mě docela baví se kostýmovat pro podobné příležitosti a tak jsem si připravila stylový rockabilly-psychobilly-pin up outfit a účes ze svého všedního šatníku se zakoupeným červeným šátkem, půjčeným ocvočkovaným opaskem od Kouheye a odznakem Fuck of.
Letos se zdá že slivoňové deště čili období letních monzumů opravdu přišlo a lilo jako z konve. Klubík byl malinký, připomínal rozměry třeba brněnskou Alternu, i když ta je možná větší. Nazvučení bylo trochu špatné, to ale co jsem tak slyšela je spíš klasika. Zdá se že kvalitní zvukař se stává celosvětově ohroženým druhem, čím to může být? Jak se zdá, živáče v Japonsku fungují trochu jinak než u nás, kde je zvyk většinou předkapela + kapela hlavní či jen jedna kapela s vyjímkou festivalů. V případě Japonska je to většinou několik kapel a DJ, kdy má každá kapela pro sebe 1/2 hodinu a nemůže přidávat. V tomto případě to byli docela fajn punkoví Disgusting, nic moc ale vysoko aspirující kapela plná ikemenů (hezounů) s akordeonem zvaná Rebels (na můj vkus moc ruské), můj miláček Spike a kapela Radiots, kterou jsem už neviděli. Tentokrát jsme jeli vlakem a zpět nás vezl kamarád, takže jsme oba mohli konzumovat i alkohol (jin-tonic a Heineken) a trochu jsme se oba picli. Klub byl malinký a zdá se, že jsem tam byla jediná cizinka, což ze mě udělalo místní celebritu...vzpomněla jsem si na svou popularitu cizinky kterou jsem měla v Číně. Kouhey si zase vzpomněl na dobu svých live koncertů a začal se kamarádit se s ostatními hudebníky a užíval si rachot v kotli. Kytaristu a bubeníka Disgusting jsem za jejich výkon pozvala na pivo a pak přišel vrchol večera Spikeův výstup plus rozhovor a podání ruky se Spikem.
Spike a jeho basák jsou původem z Hokkaida (Asahikawa) svého času bydlí nejspíš někde v Tokiu a živí se prý jako řidič (ač hudebně je na profi úrovni) a byl to opravdu velký sympaťák.

Kouhey strká ruku kam nemá - před Spikeův obličej

zleva: Spike Cujoši, Kouhey, já, básák Jouiči, kamarád Gori

Gori, Kouhey, Tsuyosi - Spike, já

tady jedna z mých oblíbených melodií:
Train http://www.youtube.com/watch?v=SnE-V-6Cu9k

Pak jsme si ještě mezi koncerty s Kouheyem zatančili na klasické rock and roll balady čož publikum  ocenilo potleskem a jeli jsme domů. Cestou zpět mi Kouhey skřípl prst do dveří od auta, naštěstí mi jej ale zachránil snubní prstýnek, který je ale tím pádem zničený...