Pohovor dopadl dobře, ale jinak než jsem čekala. Velice ochotný mladík z pracovní agentury mi poskytl veškeré informace o práci, obsahu práce, platu, pracovní době a podobně, ale u jiné firmy, než jsem původně chtěla (ta první měla povinné noční, což mi nevyhovovalo). Následovaly ještě dvě schůzky - exkurze po budoucím pracovišti, předání pracovního (dovoz až do domu) oblečení a nezbytných materiálů.
Nastoupila jsem, zdá se, coby jediný zahraniční zaměstnanec do malé továrny, která je necelých 20 minut cesty od mého bydliště. Konečně si zažiju na vlastní kůži onu pověstnou Japonskou organizaci práce a zjistím, jestli tu opravdu je diskriminace vůči cizincům, či nikoli.
Nechci to zakřiknout, ale práce je fajn, když mám padla, mám úplně čistou hlavu. Žádný extrémní stres, námaha přiměřená, práce čistá (fasujeme bílé bavlněné rukavičky jako do tanečních) a není není nebezpečná. Kolektiv tvoří tři nadřízení muži, dvě starší kolegyně a tři další paní v mém věku, dvě s dětmi, jedna čerstvě vdaná, bezdětná. Všechny velice přátelské. Pokud mohu z brigád posoudit, úplně jiná atmosféra než v našich továrnách. O přestávkách mám díky svým všetečným otázkám menší sondu do života japonské ženy. Další pozitivum práce je, že si vylepším znalosti technického výraziva (stojan, držák, pokovení...)
Minulý týden, jsem zjistila, že pán který spravuje kyseliny a jiné chemikálie mimo výrobní haly, chová mezi barely koi kapry a zlaté rybičky. Tento týden dokonce sebral holubí mládě vypadlé z hnízda a krmí ho stříkačkou. Tento pán a ještě místní zahradník jsou u naších dam na milost. Pokud se o komunikaci s nimi pokusí v přátelském tónu někdo jiný, hned je hentai (úchyl) a já jsem z legrace označována jako magnet na ně.
Místní zahradník sice odchází příští týden do důchodu, ale je dosud velice pilný. Tovární budovu obklopuje borový háj. Místo, vyhrazené k přestávkám, je lemováno truhlíky, kde zahradník vyměňuje květiny, v případě že povadnou (viděla jsem, jak se omlouvá těm, které vytrhává). Protože už je podzim, voní nám tu u vchodu nádherně dva oranžově kvetoucí osmanthy (vůně připomíná blíže nespecifikované ovoce).
Jsem jediná osoba, která jezdí do práce na kole. Jinak jsou všichni autem, snad jen jeden mladík jezdí na motorce.
Ráno si sice vyslechneme radžio taisó (rozcvičku za doprovodu klavíru jako ze Spejbla a Hurvínka), ale nemusíme cvičit, místo toho rozbalujeme krabice. Následuje úklid a ranní pozdrav, při kterém je nám více méně sděleno, co nás dnes čeká, a jestli to vypadá na brzký odchod nebo naopak na přesčas a podobně.
Ženské zaměstnankyně pracují převážně na zkrácený úvazek (já jsem na plný). Je to částečně dáno japonským daňovým systémem, který zvýhodňuje rodiny s ženou v domácnosti. Pokud si žena nevydělá za rok víc, než jeden milion tři sta tisíc jenů, má její muž úlevy. Jinak musí platit velké daně, takže se to nevyplatí. Já začala pracovat pozdě, takže mi to nehrozí, ale kolegyně, které začaly například na jaře, se raději dřív vracejí a berou si volno, jedna bude muset dokonce v říjnu skončit, aby neplatila ty drahé daně. Tento systém je pro mě trochu nepochopitelný, ale co už.
Zpět z daňové odbočky k náplni dne. Po dvou hodinách práce máme deseti minutovou přestávku, v poledne přestávku padesátiminutovou. To se odebereme do jídelny, kde už na nás čekají tradiční japonské krabičky se studeným jídlem a teplou rýží za úžasnou cenu cca 50 Kč + nápoje zdarma (zelený čaj nebo voda, obojí možno ve studené nebo teplé variantě. Jednou dokonce štědrý nejmenovaný dárce donesl asi tři kila hroznového vína (luxusní zboží) s nápisem, ať si bereme. V jídelně je klimatizace a širokoúhlá televize. Televizi při jídle určitě někdo zapne. Na krátkou přestávku si bereme jídlo svoje (dáváme si vzájemně ochutnat krekry a sušenky jako na základní škole) a máme tu tři nápojové automaty se zvýhodněnou cenou (100, 80, 60 jenů mimo firmy bývají automaty za 120). Odejít na blízké WC můžeme kdykoli je nám třeba. Na pracovišti máme také ledničku na nápoje, když je horko.
Všude kolem jsou cedulky které poučují o práci, nástěnka s fotografiemi kazového zboží, mapa prefektury s vyznačenými místy častých dopravních nehod, barevná stupnice barvy moči na WC, od jaké barvy nemáte dostatečný přísun tekutin, plus varování, že pokud nejdete na WC každé 2 hodiny, máte nedostatečný přísun tekutin, připomenutí, aby jste si nezapomněli deštník u stojanu na deštníky a mnohé další. PS. firemní toaleta má bidet a místo, kde si můžete ponechat vlastní hygienické potřeby a zdobí ji dokonce čerstvé řezané květiny.
Vyfasovala jsem firemní uniformu, kterou mají dámy zvýhodněnou (krátký rukáv na košili a kšiltovku místo helmy) a bezpečnostní boty (s ultra tvrdou špičkou, aby jste si neukopli palec, nebo aby vám na nohu něco nespadlo.) a musím je pochválit, proti tomu co vyfasoval Kouhey jsou ultra lehoučké, nicméně je musím mít dost povolené, protože mi minulý týden kvůli vedru dost otekly nohy.
Jako všude v Japonsku, i tady to vyhrává různými melodiemi. Přestávku ohlašuje Big Ben, dále nevím jaký je to stroj, ale hraje jinak odpoledne a jinak dopoledne, přičemž odpolední melodie trochu připomíná Game of Thrones. Zdvihače při couvání pípají a všudypřítomný ženský hlas říká: "Bakku šimas, bakku šimas." (Couvám, couvám) což zní spíš ale jako psí štěkot.
Dveře do haly jsou široce otevřené a občas dovnitř zalétají holubi nebo vážky.
Aby nám bylo příjemně, máme tzv. spotto kůrá (klimatizace která fouká jen na na blízké okolí) a větráky, v zimě prý nastoupí topení. Firma taky zaměstnancům poskytuje mentolový sprej, který, když si nastříkáte na oblečení příjemně chladí. Je zde taky k dispozici masážní gel ve formě roll onu na namožené končetiny.
Co můžu porovnat se světově známější firmou u které pracuje Kouhey, máme lepší podmínky, je to asi tím, že jsme malá továrnička a ještě se na zaměstnance koukají jako na lidi.
Perlička na závěr. Firma která mě zaměstnává se jmenuje Sigma (ale přidává si ještě tech).
Nastoupila jsem, zdá se, coby jediný zahraniční zaměstnanec do malé továrny, která je necelých 20 minut cesty od mého bydliště. Konečně si zažiju na vlastní kůži onu pověstnou Japonskou organizaci práce a zjistím, jestli tu opravdu je diskriminace vůči cizincům, či nikoli.
Nechci to zakřiknout, ale práce je fajn, když mám padla, mám úplně čistou hlavu. Žádný extrémní stres, námaha přiměřená, práce čistá (fasujeme bílé bavlněné rukavičky jako do tanečních) a není není nebezpečná. Kolektiv tvoří tři nadřízení muži, dvě starší kolegyně a tři další paní v mém věku, dvě s dětmi, jedna čerstvě vdaná, bezdětná. Všechny velice přátelské. Pokud mohu z brigád posoudit, úplně jiná atmosféra než v našich továrnách. O přestávkách mám díky svým všetečným otázkám menší sondu do života japonské ženy. Další pozitivum práce je, že si vylepším znalosti technického výraziva (stojan, držák, pokovení...)
Minulý týden, jsem zjistila, že pán který spravuje kyseliny a jiné chemikálie mimo výrobní haly, chová mezi barely koi kapry a zlaté rybičky. Tento týden dokonce sebral holubí mládě vypadlé z hnízda a krmí ho stříkačkou. Tento pán a ještě místní zahradník jsou u naších dam na milost. Pokud se o komunikaci s nimi pokusí v přátelském tónu někdo jiný, hned je hentai (úchyl) a já jsem z legrace označována jako magnet na ně.
Místní zahradník sice odchází příští týden do důchodu, ale je dosud velice pilný. Tovární budovu obklopuje borový háj. Místo, vyhrazené k přestávkám, je lemováno truhlíky, kde zahradník vyměňuje květiny, v případě že povadnou (viděla jsem, jak se omlouvá těm, které vytrhává). Protože už je podzim, voní nám tu u vchodu nádherně dva oranžově kvetoucí osmanthy (vůně připomíná blíže nespecifikované ovoce).
Jsem jediná osoba, která jezdí do práce na kole. Jinak jsou všichni autem, snad jen jeden mladík jezdí na motorce.
Ráno si sice vyslechneme radžio taisó (rozcvičku za doprovodu klavíru jako ze Spejbla a Hurvínka), ale nemusíme cvičit, místo toho rozbalujeme krabice. Následuje úklid a ranní pozdrav, při kterém je nám více méně sděleno, co nás dnes čeká, a jestli to vypadá na brzký odchod nebo naopak na přesčas a podobně.
Ženské zaměstnankyně pracují převážně na zkrácený úvazek (já jsem na plný). Je to částečně dáno japonským daňovým systémem, který zvýhodňuje rodiny s ženou v domácnosti. Pokud si žena nevydělá za rok víc, než jeden milion tři sta tisíc jenů, má její muž úlevy. Jinak musí platit velké daně, takže se to nevyplatí. Já začala pracovat pozdě, takže mi to nehrozí, ale kolegyně, které začaly například na jaře, se raději dřív vracejí a berou si volno, jedna bude muset dokonce v říjnu skončit, aby neplatila ty drahé daně. Tento systém je pro mě trochu nepochopitelný, ale co už.
Zpět z daňové odbočky k náplni dne. Po dvou hodinách práce máme deseti minutovou přestávku, v poledne přestávku padesátiminutovou. To se odebereme do jídelny, kde už na nás čekají tradiční japonské krabičky se studeným jídlem a teplou rýží za úžasnou cenu cca 50 Kč + nápoje zdarma (zelený čaj nebo voda, obojí možno ve studené nebo teplé variantě. Jednou dokonce štědrý nejmenovaný dárce donesl asi tři kila hroznového vína (luxusní zboží) s nápisem, ať si bereme. V jídelně je klimatizace a širokoúhlá televize. Televizi při jídle určitě někdo zapne. Na krátkou přestávku si bereme jídlo svoje (dáváme si vzájemně ochutnat krekry a sušenky jako na základní škole) a máme tu tři nápojové automaty se zvýhodněnou cenou (100, 80, 60 jenů mimo firmy bývají automaty za 120). Odejít na blízké WC můžeme kdykoli je nám třeba. Na pracovišti máme také ledničku na nápoje, když je horko.
Všude kolem jsou cedulky které poučují o práci, nástěnka s fotografiemi kazového zboží, mapa prefektury s vyznačenými místy častých dopravních nehod, barevná stupnice barvy moči na WC, od jaké barvy nemáte dostatečný přísun tekutin, plus varování, že pokud nejdete na WC každé 2 hodiny, máte nedostatečný přísun tekutin, připomenutí, aby jste si nezapomněli deštník u stojanu na deštníky a mnohé další. PS. firemní toaleta má bidet a místo, kde si můžete ponechat vlastní hygienické potřeby a zdobí ji dokonce čerstvé řezané květiny.
Vyfasovala jsem firemní uniformu, kterou mají dámy zvýhodněnou (krátký rukáv na košili a kšiltovku místo helmy) a bezpečnostní boty (s ultra tvrdou špičkou, aby jste si neukopli palec, nebo aby vám na nohu něco nespadlo.) a musím je pochválit, proti tomu co vyfasoval Kouhey jsou ultra lehoučké, nicméně je musím mít dost povolené, protože mi minulý týden kvůli vedru dost otekly nohy.
Jako všude v Japonsku, i tady to vyhrává různými melodiemi. Přestávku ohlašuje Big Ben, dále nevím jaký je to stroj, ale hraje jinak odpoledne a jinak dopoledne, přičemž odpolední melodie trochu připomíná Game of Thrones. Zdvihače při couvání pípají a všudypřítomný ženský hlas říká: "Bakku šimas, bakku šimas." (Couvám, couvám) což zní spíš ale jako psí štěkot.
Dveře do haly jsou široce otevřené a občas dovnitř zalétají holubi nebo vážky.
Aby nám bylo příjemně, máme tzv. spotto kůrá (klimatizace která fouká jen na na blízké okolí) a větráky, v zimě prý nastoupí topení. Firma taky zaměstnancům poskytuje mentolový sprej, který, když si nastříkáte na oblečení příjemně chladí. Je zde taky k dispozici masážní gel ve formě roll onu na namožené končetiny.
Co můžu porovnat se světově známější firmou u které pracuje Kouhey, máme lepší podmínky, je to asi tím, že jsme malá továrnička a ještě se na zaměstnance koukají jako na lidi.
Perlička na závěr. Firma která mě zaměstnává se jmenuje Sigma (ale přidává si ještě tech).
