Cesta skrz Tóhoku na Hokkaido a „svatba“

Na Golden week připadlo nezvyklé dobrodružství, cestovali jsme s Kouheyovým kamarádem Daiem přes celé Tóhoku (přes Točigi, Fukušimu, Sendai a Iwate) s malou přestávkou v Aomori až na Hokkaido. Dai je zajímavý člověk, je to další důkaz toho, že úsloví nomen omen opravdu platí. Jeho jméno se totiž píše znakem velký. Dai je ještě asi o dvě hlavy vyšší a širší než Kouhey a v mládí prý dělal sumo. Když jsem viděla jeho porce jídla, uvědomila jsem si, že jsem byla nespravedlivá, když jsem Kouheyovi říkala, že se přejídá...Jeho maminka je přitom asi 150 cm vysoká energická babička, tak nevím, jestli mohla očekávat, že její potomek bude dělat čest svému jménu, když mu jej dávala.

Touhle lodí jsme se dopravovali

Kouhey šikovně maskuje své břicho, v popředí široké plece kamaráda  Daie

O fleku uprostřed Kouhey tvrdí že je to fotka utopence, nicméně jsem tyto první záběry na pobřeží Hokkaida vložila

Valná část cesty se odbývala po dálnici, takže jsem toho zas až tak moc neviděla s výjimkou Aomori, Daiovy rodné prefektury. Byla to cesta nejen prostorem, ale i časem, zatímco v Gunmě bylo jaro v plném proudu, v Aomori teprve začínalo, ze země se vyhrabávaly devětsily a počínaly kvést slivoně (ranější než sakury). V městě Aomori jsme se i s automobilem nalodili na trajekt a přeplavili do Hakodate na Hokkaidu a odtud cestovali několik hodin do Sappora.

V Sapporu byl naší první zastávkou bar Amaama, kde jsme vyplnili svatební formulář a dva svědci – majitel baru Ani a Saručan nám je podepsali. Ač jsme na to předem upozorňovali, Saru si zapomněla osobní razítko, Kouhey se rozzlobil ale když jsme zjistili, že Ani si sice vzal futrálek na osobní razítko i s poduškou, razítko v něm však nebylo, nezbývalo nám než se smát.

Kouhey tradičně nezajistil žádný nocleh a tak jsme k mé nelibosti byly nuceni zneužívat dobrosrdečnosti jeho kamarádů – a to nejdříve Aniho rodičů a potom sestřenice Ečan. Dai spal první noc v autě. Prvního května v poledne jsme papíry byli odevzdat na městském úřadě čtvrti Shiroishi. Moje české papíry jsem přeložila do japonštiny sama a překlad na listu vytrženém ze sešitu, opatřený podpisem překladatelů (mě a Kouheye, ach jak jednoduché ve srovnáním s byznysem soudně ověřených překladů u nás) jsme odevzdali na radnici...to bylo vše. Bez obřadů, bez fotografie, bez změny příjmení. Bylo to celkem snadné, až podezřele, takže jsme se museli zeptat, zda už jsme manželé. Při kladné odpovědi jsme si radostně plácli (high five), asi by se spíš očekával polibek ale Kouhey říkal, že tohle se mu líbilo víc. Při čekání na potvrzení platnosti nás obklíčili rodiče s roztomilými miminky, která se na nás významně usmívala.

Ečan měla taky mnoho novinek, smutnou novinkou bylo to, že zemřel její tatínek, kterého jsem potkala na nový rok. Měla však i radostnou zprávu, jak se zdá, nejsme jediní, kdo vyplňuje svatební formulář, jejího syna to čeká taky, v tomto případě se ale jednalo o tzv. dekičattakon, neboli svatbu z donucení (početím potomka). Tuto variantu Kouhey extrémně nerad, a nezbývá mi než s ním souhlasit.

Zpáteční cesta ze Sappora byla o dost zajímavější než cesta tam. Prohlédli jsme si jezero Toya, které je vlastně kráter sopky s ostrovem uprostřed. Na jeho pobřeží jsou stejnojmenné lázně. Z hor pravidelně sestupuje na jezero mlha, které se říká dračí dech. U tohoto jezera bych někdy ráda strávila více času, ale ten nás tlačil, museli jsme stihnout večerní trajekt mířící zpět do Aomori. (Odjezd kolem půlnoci).

jaro v Aomori

Vyspali jsme se na trajektu a ráno se stavili pro Daiovu maminku u Daiovy sestry v Aomori. Cestou zpět bylo v plánu se trochu projet po cunami zničené prefektuře Miyagi. Nejsem ale až takový paparazi, abych ta místa fotila, můžu ale naznačit, že tady bylo hodně domů, kterým chybělo první patro, lodě desítky kilometrů od pobřeží a jiné podobné scenérie, nechtěla bych být na místě v době cunami...Celou cestu pršelo, což přispívalo k pochmurné atmosféře...k mému překvapení jsme byli pozváni na oběd k jedné rodině a jejím přátelům (starší páni a paní) bydlící v provizorním přístřešku městečka Išinomaki. Byli to totiž známí Daiovy maminky. Bydlení bylo k mému překvapení relativně komfortní a obyvatelstvo nejevilo žádné známky klesání na duchu. Dokonce jsme si mohli vychutnat jarní pochoutky – nakládané výhonky divokých kapradin. Když jsme odjížděli, vzpomněla jsem si, že v Miyagi se nachází jedno ze slavných Japonských míst – písečná kosa na Macušimě. Zajímalo mě, zda i sem se dostalo cunami. Zeptala jsem se na to Kouheye a Macušima se stala itinerářem našeho výletu – zdá se že se jí cunami nedotklo. Nicméně silně pršelo a tak jsme si ji prohlédli jen z auta.

Mým přáním ještě nebyl konec, chtěla jsem se setkat s Rui v Ucunomii. A taky jsme se potkali, a pokonverzovali, ač se již dost připozdívalo. Teprve kolem půlnoci jsme dorazili domů do Sakaie. Tímto bych chtěla poděkovat za trpělivost Daiovi i jeho mamince, kteří celou cestu odřídili a byli velmi trpěliví. Tím však jejich laskavost nekončila. Za několik dní se Dai ozval, že přijede. Nešel ani dovnitř, pouze nám přes balkon předal elektrickou plotýnku (pečení bramboráků přimo na stole, chtěli jsme si ji předtím kupovat) a dvě krabice nejrůznějších věcí od jeho maminky, které by se nám snad mohly hodit (a hodily). Když jsme se vrátili, bylo v Gunmě už léto a stromy byly zcela obaleny listím...

Z volného týdne zbývaly ještě dva dny a tak mě Kouhey vzal do svého a od té doby i mého oblíbeného města Ašikakga. Ašikaga je asi hodinu cesty od Isesaki, v sousední prefektuře Točigi. Krajina je zde značně odlišná, město se nalézá na velké řece a mezi zalesněnými kopci. Staré město je liduprázdné a plné památek, většina domů tam je obrostlá přísavníkem a z kopců vane příjemně chladný vítr. Kouheye ve městě láká hlavně obchod s rockandrollovými proprietami a cédéčky a chrám Orihime – tedy chrám nebeské přadleny. Dalo by se říct že je to chrám pro zamilované, který je opravdu působivý i s vyhlídkou na město, skvělou soba restaurací (a školou výroby soba) a blízkými lesy. Za zmínku stojí také určitě Ašikaga gakkou, konfuciánský institut či nejstarší vysoká škola v Japonsku datující se snad až do roku 832, nejstarší písemné zmínky jsou však až z roku 1410. Taky přilehlé staré město s chrámem obehnaným vodním příkopem s pestrobarevnými kapry stojí za vidění. Pokud bychom se měli ještě někdy během pobytu v Japonsku stěhovat, nejraději bych bydlela v tomto městě.... Dokonce jsem si vyhlédla opuštěný dům vedle Kavárny u králíka kterou vedou dva staří manželé. Je podobně jako brněnská chata obrostlý barvínkem, v tradičním japonském stylu s vyhlídkou do lesa. Podle majitelů kavárny má ale od minulého zemětřesení rozpadlou střechu...

Prvních 14 dní a naše okolí

Čumako v Gunmě

Tentokrát byla cesta s Aeroflotem lehce utrpením. Aeroflot zaměstnává nepohledné postarší letušáky, co neumí moc anglicky, jídlo také za moc nestojí a snaží se řešit problémy podivným způsobem. Moskevské letiště bylo naprosto obří a bylo dost času do odletu. K mému překvapení jsem až v Moskvě narazila na Shigekiho, který zjevně cestoval stejným letadlem už z Prahy, ale potkali jsme se až tady...V letadle do Japonska vedle mě seděl Japonec, kterému nešla televize, několikrát na to upozornil obsluhu, ale ta nejdřív dělala, že na něj zapomněla a potom mu jako náhradu nabídla džus (který byl zdarma). Pro mě asi nejvíc nepříjemné bylo to, že mě považovali za Rusku a tak na mě automaticky mluvili rusky...Na letišti už na mě čekal Kouhey, přestupovali jsme v Tokijské Asakuse a pak opět vlakem jsme asi hodinku a půl cesty pokračovali do města Ota, jak se ale dopravíme odtud mi nejdřív nebylo jasné. Směřovali jsme k parkovišti...že by si Kouhey půjčil auto? napadlo mě. Na parkovišti stálo moje oblíbené japonské roztomilé autíčko, mini obdoba Volkswagenské dodávky v červené barvě, Subaru Sanbar Classic. Když jsme tohle autíčko míjeli v Sapporu nikdy jsem neodolala abych nevykřikovala že je roztomilé. Má ve předu taková očička i s obočím a ušima. Samozřejmě jsem řekla: „jé hele, zase tu stojí to roztomilé autíčko.“ Kouhey vytáhl z kapsy klíče a řekl: 'tak zkusíme, jestli budou pasovat...' No a pasovaly. Autíčku říkáme Gaogao go, což překládám do češtiny jako Brumítko, je z něj už další člen rodiny.

slivnoň s charakteristickými květy dvou barev

Sakuramoči ve stylu Kantó - tradiční jarní cukroví - zabaleno v  soli nakládaném listu sakury

Když jsem dorazila bylo Kantó jaro v plném proudu, všude kvetly sakury a narcisy ale také pro nás nezvyklé kamélie a citrusy. Zde je malá ochutnávka jara v našem okolí... Mým prvním jídlem byly wafú špagety...Dalších 14 dní budeme muset šetřit, až do výplat. Ta moje přijde až za týden...

Druhého dne jsem při úklidu zjistila, že se nesmí letadlem vozit malé plechovky piva, zmrznou totiž a prasknou...takže jsem měla veškerý obsah zavazadel od piva...včetně předsvatebního daru od Barky. Byl to jarní kalendář ve stylu adventního s krtečkem, ale lehce upravený, viz foto Každé ráno jsme si dávali napůl jednu čokoládku.

Další v plánu byla návštěva nejbližší pekárny, kde vyrábí černý žitný chleba. Je sice nejbližší, ale moc blízko není...Majitelem je mladý pár, pekárnu si postavili sami vlastníma rukama a provozují ji jen dva dny v týdnu – v pátek a v sobotu. Jak se zdá, zákazníci se jen hrnou. Plánují tedy že se přestěhují víc do hor, už zde zase vlastnoručně staví domek, poblíž asi bude pole, ptali se mě na to jaký med je v Evropě populární, takže zjevně plánují včelařit. Nedávno mě taky požádali, zda bych mohla propašovat od nás osivo pšenice, tady se k němu asi člověk lehce nedostane.

Prvních 14 dní byly všední dny v pro Kumako dost těžké, byt byl zařízen jen tím nejnutnějším, neměli jsme připojený sporák ani nádobí, takže jsme byli 14 dní odsouzeni kupovat si večeře hotové, hodinu před zavřením supermarketu, kdy je na ně sleva (denní rozpočet cca 700 jenů na večeři pro oba) takže to byla jídla instantní, nebo ohřívaná v mikrovlnce. Což ale v případě japonské kuchyně není nic nechutného. Pro mě byla největším problémem nuda. Počítač jsem neměla připojený do zásuvky, knihy téměř žádné, vařit jsem nemohla, takže jsem většinu času strávila procházkami, spaním učením se znaků a čekáním...začala se u mě projevovat chatičková nemoc...takže jsem asi byla i relativně nepřijemná..Kouhey byl zase jaksi podivně odtažitý, asi se v mé nepřítomnosti událo něco o čem nevím, ani vědět moc nechci. Nicméně krizi jsme zdárně překonali. Ač byl Kuma chováním odtažitý, snažil se seč mohl nudou umořenou Kumako rozveselit, takže po návratu z práce jsme vyrazili někam (kam jedeme mi nikdy neříká), jednou se ukázalo, že to je noční park. Noční sakury jsou totiž jedním ze specifikých jarních požitků, jak se zdá.

Podruhé jsme vyrazili za silného deště podle ručně kreslené mapy kamsi do hor, kde se prý vyrábí kozí sýry. I tato návštěva byla zajímavá, kromě sýrů, které jsme si koupili jsme jich pár i dostali zadarma (po odchodu předchozích návštěvníků z Tokia) a pak nám ještě přidali do tašky domácí šiitake. Ve statku se různé povalovaly kovové sochy koz a jiného zvířectva či hliněné modely pro ně. Majitelé měli úlohy rozdělené – pan farmář povídal o sýrech, ukazoval je a dával nám ochutnávat, paní farmářka nosila pití a kasírovala peníze...Fotky bohužel nemám.

Prefektura Gunma je na Japonsko velmi atypická množstvím zahraničních imigrantů. Nejpočetnější jsou zde Brazilci (Brazilský supermarket s levným masem a kávou Takara v každém městě), následují Peruánci, Filipínci, Thajci a muslimové (Nevím odkud), Indové, Srílančané a samozřejmě Korejci a Číňani. S šéfem nejbližší čínské restaurace se občas bavím. Je z Heilongjiangu. Mám ale pořád problém přehazovat mezi dvěma cizími jazyky (japonština-čínština) a tak je to spíš japonská konverzace s čínskými slovy...Nu což, má čínština nikdy nepatřila mezi nejplynulejší, ač mi ji zdejší Číňané chválí (asi ve srovnání s japonskou čínštinou...) Už jsem ochutnala Brazilskou i peruánskou kuchyni a musím říct, že nejsou špatné. V obou místech má člověk pocit, jako by byl v Brazílii či v Peru, kolem téměř žádný Japonec s vyjímkou Kouheye, v tomto případě jsem zase považována za Brazilku a oslovována portugalsky (Díky bohu za mé mikrominimální hodiny latiny, italštiny a francouzštiny, díky kterým jakž takž rozumím). Další lahůdkou byla návštěva Okinawské restaurace, okinavská kuchyně je zase celkem jiná, je to jakoby směs čínské a japonské kuchyně se silným vlivem USA (Spam-Lunchematu podobné vepřové konzervy a instantní káva, tacos,...). Mama v této restauraci je velice přátelská a hovorná a netají se s žádným receptem. Překvapením okinavské kuchyně je goya – z hrůzostrašných historek v Číně pobývajících přátel známá hořká dýně. Ve své okinavské verzi je ale prudce jedlá a chutná...jelikož tepelnou úpravou neztrácí vitamíny a má svou nezaměnitelnou nahořklou chuť doporučuje se v případě, že člověk vlivem horka ztratil chuť k jídlu. Jedno jídlo s obsahem goyi mu ji zase navrátí.

Kromě lidských obyvatel jsem měla tu čest setkat se i s obyvateli říše zvířat – jmenovitě spoustou divokých koček, nedaleko chovanými kozami, cikádami, komáry, žábami a švábi. Posledně jmenovaní mě překvapili svým náletem hned druhý den, kdy jsem nechala neprozřetelně otevřené okno (snad je přitáhla pověstná vůně piva), od té doby se s nimi však setkávám spíše zřídka (snad také díky nakladeným pastem). Komárům se u nás daří, protože v okolí je roztroušeno množství hrobů (s vázami) ve kterých se množí, nedaleko je taky řeka.

Kousek od našeho bytu se nalézá základní škola, s ní je spojena většina každodenních zvuků kromě prvního zvonění v chrámu v pět hodin. V sedm hodin ráno se ozve budíčková hudba, následuje „Big ben“ ohlašující přestávky a konce vyučování, v šest večer vyhrává klasická japonská píseň Furusato (Rodná ves). Dobrovolníci z řad důchodců ráno střeží dětem na každé křižovatce bezpečný průchod do školy, takže se také ozývá hřmotné Ohayougozaimasu (Dobré ráno) když je děti zdraví.... V krizovém období nudy jsem vážně uvažovala, že se přidám mezi tyto dobrovolníky také já.