Kumako konečně pracuje

Od doby, co jsem dostala vízum uplynulo 6 měsíců, během kterých jsem se marně pokoušela sehnat si nějakou práci přes internet. Ozvala se mi jedna agentura s nabídkou místa tlumočnice v poměrně vzdáleném městě Gjóda, plat byl dobrý, tak jsem čekala až se ozvou ohledně pohovoru, ten ale byl neustále odkládán, až mi došla trpělivost a zašla jsem spolu s Kouheyem na místní úřad práce (Haló wóku), kde jsem se zaregistrovala v sekci určené cizncům. Paní úřednice byla velmi milá a ochotná a dozvěděli jsme se, že v 90. letech byla v Maďarsku, takže má slabost pro střední Evropu. Při pohledu na vhodná místa v počítači jsme našli volné místo v něčem co připomíná školní družinu nedaleko nynějšího bydliště. Poslala jsem tam životopis s fotografií, což byl pro mě z hlediska toho, že se to posílalo standartní poštou, docela nezvyk. U nás jsem vše posílala mailem, případně vyřizovala osobně a přes telefon. Po týdnu mi přišel zamítavý dopis, pravděpodobně mi scházely vhodné pedagogické zkušenosti. Nicméně místní aktivní úřad práce mi v ten samý den poslal dopis s dalším místem. Byla to taková přípravko-školka. Jméno firmy je Terakoja kids. Terakoja býval institut školy přidružené k chrámu, kam docházely lokální děti a učily se nazpaměť čínské klasiky a to tím způsobem, že si je četly a opakovaly do omrzení, až je dokonale ovládaly. Moje současné zaměstnání používá obdobné metody pro výuku angličtiny. Ale to předbíhám. Poslala jsem tedy životopis a na Kouheyovu dobrou radu také motivační dopis v angličtině. Odeslala v pátek. Ve středu na Halloween mi ze zaměstnání volali, ať se druhý den dostavím na pohovor. Měla jsem docela trému, protože anglicky jsem nemluvila už od minulého léta. Nicméně pohovor proběhl celý v japonštině a byla jsem pochválena, coby zatím nejlépe japonsky mluvící cizinec, se kterým se ředitelka setkala. Konec pohovoru, žádná zkouška z angličtiny, přijďte zítra v 10.30 vezměte si sebou obento (sníte ho s dětmi) a tenisky, půjdete do parku.

Rychlost blesku mě dost překvapila. Takže jsem nastoupila do práce a jsem v ní v současné době přesně týden. Je v nedaleké Ótě, cesta vlakem tam trvá 12 minut a pak necelých 20 minut pěšky. Je to v podstatě mateřská škola, kde se na děti mluví anglicky a dohlíží se, aby měly dobré způsoby. Děti tu jsou ve věku od dvou let (ty naštěstí jen 2 dvakrát týdně), většina 5 až 6 letých, některé chodí jen některé dny v týdnu. V odpoledních hodinách se navíc ve školce provádí doučování – angličtiny, japonštiny a matematiky pro žáky základních škol (v tomto případě žáků mezinárodní školy s rozšířenou výukou angličtiny). Běžná denní náplň je ráno poklidit, potom dohlížet na děti jak si hrají a mluvit na ně anglicky, následuje hodina angličtiny (obsah každý den stejný, občas se přidá nová látka). Ta vypadá tak, že děti pozdravím, ony pozdraví mě, zeptám se jich jaké je datum a počasí, zazpíváme si tři písničky, projedeme si tzv. anki karty – kartičky s novými slovíčky na různá témata – abeceda, fonetika, zařízení, Halloween apod., které se mění jedou za měsíc. Potom si společně čteme z dětské knížky (Každý týden jiné). Následně čte každé dítě zvlášť – ano, slyšíte dobře, 5 a 6 leté děti ovládají psaní i čtení v angličtině. Uděláme pár pracovních listů, kde si procvičují psaní čísel a písmen ale i třeba počítání a tvary souběžně s angličtinou. Zbyde-li čas hrají se hry – pexeso anglických slovíček, abecední trump nebo fonetická hra, která má podobná pravidla jako karuta – já vyslovím některý zvuk a děti jej musí co nejrychleji najít v rozhozených kartách, kdo se jej dotkne první, kartu bere, kdo má nejvíc karet vyhrál. Některé dny mají taky tzv. hodinu japonštiny. Je to hodina, kdy se na ně výjimečně mluví japonsky a hlavně se musí snažit odpovídat celou větou. Úkoly které řeší jsou však spíše na logiku a matematiku, labyrinty, najdi rozdíl, najdi rozdíl v tvarech. K mému překvapení taky hrály pexeso s hmyzími larvami a imágy (zjevně aby si procvičily hiraganu, protože to nejsou slova, která každý pozná podle obrázku, ale na kartách je to napsané). Na začátku hodiny jim taky učitelka ukazovala karty s obrázky rostlin, kdy musely říkat jméno rostlin a období kdy kvete (čeho je symbolem) což je důležité pro japonskou výtvarnou i literární estetiku. Největším šokem však pro mě bylo, když mi bylo řečeno, že bych tyhle hodiny měla příště vést já...K tomu ale naštěstí nakonec nedošlo.

Po vyučování následuje oběd – v japonských školkách se nevaří, maminky připravují dětem obentó, takže já jím s nimi a dohlížím aby před jídlem sepjali ruce a řekli let´s eat (no je to trochu divné, v anglicky mluvícím světě se to nepoužívá, ale pravděpodobně je to nácvik slušného japonského jídla, kdy před začátkem sepnete ruce a řeknete itadakimasu – dostávám – což podle mě je dík hostiteli ale i přírodě za její dary. Někdo však se mnou může nesouhlasit.) Když děti dojí musí po sobě samy utřít stůl a uklidit případné nádobí. Jednou týdně je vaření, kdy si pod dohledem učitelů sami připravují oběd. Tenhle týden to bylo čokoládové fondue. Po obědě si jdeme hrát do parku v případě nepřízně počasí mám v rozvrhu napsána řemesla tedy nějakou výtvarnou činnost. Následuje tzv. angličtina dumbo – hry v angličtině – zase pexesa, trump, bingo s tvary a barvami nebo čtení knih, které tentokrát předčítám jen já...Tohle vše končí kolem třetí a dvakrát týdně mám potom hodinu doučovací – angličtinu pro základní školy – pracuje se s pracovními listy (americká učebnice matematiky a fonetiky) s důrazem na spelování s minimem gramatiky a maximem vybarvování a kreslení... Musím ale říct, že naše předškolní děti umí mnohem líp anglicky, než děti ze základní školy...

Přípravu na hodiny si dělat nemusím, mám vše přichystané od jedné kancelářské zaměstnankyně, takže to jen čtvrt hodinky před lekcí zkouknu. Moje kolegyně jsou většinou Japonky, z cizinek mě zaučovala těhotná Srílančanka s poetickým jménem Malika, z nových kolegyň tu mám ještě jednu Indku. Takže žádní rodilí mluvčí. Úvazek mám pouze částečný (cca 7 hodin denně, 3 krát týdně od 8 do 3 hodin a dvakrát od 10 30 do 6), plat ucházející, pravděpodobně dostanu také příspěvek na dojíždění.

Práce mě baví. Je úžasné sledovat rozdíly a to, jak a co baví malé japončíky. Musím říct, že jsou ohromě samostatní a dost chytří. Dětí není moc. Mým absolutním favoritem je malý Tomoki, který mi připomíná Kouheye. Mixuje se v něm totiž stejným způsobem tvrdohlavost, výbuchy vzteku, které ale rychle přejdou, šoumenství a laskavost. Tomoki dělal v pátek a dnes přijímačky na základní školu, jsem zvědavá, jestli uspěje. Další ze stálic naší mini třídy je Rjoto. Vynikající žák, kterému bohužel schází fantazie. Když si děti hrály na vlak a pily coby vagónky benzín nevěřícně kroutil hlavou, že benzín se přece nepije a ke hře se nepřipojil. Ve třídě mám ještě roztomilou okatou Ayaku, která mluví plynně anglicky, ale tak potichu, že jí není ve většině případů rozumět. Bystrookou vysokou Kyoko, která taky dělala přijímačky. Má už dvě starší sestry ve mezinárodní škole. V pátek přichází démonka Anji, která anglicky nerozumí, ale vynahrazuje si to svou neutuchající energií. Dojemné je, jak se děti automaticky starají jeden o druhého a ti starší bez říkání pomáhají těm mladším. Klobouk dolů před japonskou výchovou, máme se co učit.

Tak doufám že v dvouměsíční zkušební době obstojím a stanu se zaměstnancem, jak mi bylo nabídnuto, tím pádem by mi bylo placeno také sociální pojištění, a asi bych dostala i jakýsi minimální japonský důchod cha cha.

Časopis mucha s přílohou - nákupní (mojí pracovní) taškou

Dětičky a indická kolegyně Shruthi

Polévka je grunt a japonská polévka není jen misoširu

Vývar

Daši z řasy a ryby

Základem japonských polévek je daši – vývar, jehož základem jsou řasy kombu, a nějaká ryba (sušený strouhaný tuňák kacuoboši, celá tzv. modrá ryba – tj. ryba typu makrely nebo sušené malé rybičky, které jsem u nás viděla prodávat jako krmivo pro kočky) případnou variantou může být i krab, mušle či sépie. Nejčastěji se tento vývar prodává už hotový v podobě prášku (jako náš bujón) samozřejmě si jej však lze vyrobit.

Návod na výrobu:

Ve třech šálcích vody necháme namočený asi 8 cm proužek řasy kombu po dobu půl hodiny. Potom přihřejeme až vzejde pěna, řasu vytáhneme, vložíme kacuoboši a oheň vypneme. Vzniklý vývar potom přecedíme například přes papírovou kuchyňskou utěrku.

Rybí

Používáme-li na vývar celé kusy ryby, spaříme rybu nejdříve horkým olejem, čímž zmizí rybinová chuť. Vaříme spolu s předem namočenou řasou kombu až vzejde bílá pěna, kombu potom vytáhneme a rybu dovaříme 10 minut ve vývaru.

Masový

Maso není nezbytnou součástí polévky, jeho milovníci však jeho chuť nejspíš ocení. Já se mu zatím vyhýbám, ale pokud mi nějaké zbyde, použiju ho při vaření a můžu si být jistá Kouheyovo pochvalou vzniklé polévky...

Může se použít maso mleté či celé (kuřecí nebo vepřové), šunku, slaninu nebo i párečky (ty zdejší jsou ale menší, chuťově obdobné našim dietním párkům).

Maso nejprve v hrnci na troše oleje orestujeme až změní barvu a začne vonět a potom přidáme přiměřené množství vody a vaříme na silném ohni. Když začne vývar probublávat oheň stáhneme. Řasový vývar s houbami/zeleninou.

Základem jsou opět řasy kombu, jejichž příprava je shodná s rybím vývarem, po vytažení řasy přidáme zeleninu (cibuli, rajčata, dýni Hokkaidó) houby (šiitake či jiné, nejsilnější chuť mají sušené, které si ale předtím namočíme do horké vody aby změkly) nebo i sojové mléko (výrobek zvaný aburage – smažené toufu, který ale není u náš běžně k dostání).

Základní dochucovadla

Miso

V Japonsku se používají dva základní druhy miso. Přibližně na ve východním Kantó včetně Tokia a Jokohamy se používá miso červené (déle zrající, výraznější chuti), jinak se používá miso bílé. Je možno také tyto dva druhy smíchat (awasemiso). U nás je miso k dostání v obchodech se zdravou výživou, naše je však častěji obilné a obsahuje i kousky zrnek, které jsem v Japonsku neviděla. Blé miso obsahuje hlavně ječmen a rýži. Proto použijte co nejobdobnější složení. Misa není potřeba přidávat mnoho, přibližně asi 2 velké lžičky na 4 porce. Pozor, miso nesmí projít varem a proto se přidává na konci vaření. Nejlepší způsob jak jej rozmíchat je nabrat si trochu vývaru do naběračky, přidat miso a rozmíchat hůlkami, takto vzniklý koncentrát bez hrudek potom zamíchat do zbylého vývaru.

Vzniklé polévce se říká misoširu a je to asi nejpopulárnější způsob výroby polévky.

Sůl

Zde asi netřeba komentovat. Asi 1/3 malé lžičky na šálek vývaru

Sojová omáčka

Japonská sojová omáčka je jiné chuti než čínská, tak pozor na záměnu. U nás je běžně k dostání omáčka značky Kikoman. Omáčka je výrazně slaná takže pozor, přidávejte jen asi jednu malou lžičku na dva šálky vývaru.

Voňavé přísady

Na bázi zeleniny a bylinek

Z u nás dostupných surovin lze přidat česnek či zázvor, či v Japonsku populární, u nás dnes už ne tolik používanou bylinku zvanou kerblík (micuba).

Koření a jiná dochucovadla

Mletý sezam, šafrán, sečuánský pepř, parmezán (v případě rajské polévky)

Pálivé přísady

Karí, pepř, pálivá paprika.

Další zásady:

Do polévky lze přidat samozřejmě další zeleninu, nikdy však ne více než 5 druhů najednou. K rybímu vývaru používáme zeleninu nepříliš výrazné chuti (např. vodnice a to listy i kořen, mrkev, ředkev, brambory) k tučnému masovému vývaru osvěžující zeleninu (lotosový oddenenk, tzv. jarní chryzantéma – Xanthophthalmum coronarium česky zlateň věncová – mladé listy jedlého druhu kopretiny používané na saláty, řapíkatý celer, cibuli, zelí, lopuchový kořen, hořkou dýni, lilek ale i citron či limetku, u nás bych navrhla i libeček, petržel). Téměř vždy bez ohledu na charakter polévky se přidávají řasy wakame a jarní cibulka/pórek.

Z dalších oblíbených přísad mohu jmenovat na kostičky nakrájené měkké toufu, vaječný bílek, nameko – houby obdobné naším klouzkům – takže u nás klouzky (jí se hlavně na Hokkaidu), skleněné nudle...fantazii se meze nekladou

Japonci rádi přidávají bílou ředkev, která vařením ztrácí na palčivosti a má naopak tendence nasávat esenciální chuť vývaru, proto ji tady mají nejraději, a je považována za nejchutnější sousto z celé polévky.

Vylepšovadla – chuť lze dále vylepšit přidáním např. rajčatového protlaku, másla, sojového mléka, sezamového oleje (tmavého), klasického mléka a podobně.

Vaření po Japonsku – úvodní slovo

Protože život tady probíhá až příliš poklidně, a mě zatím stále připadá role ženy v domácnosti, rozhodla jsem se psát o věci, které se tady věnuji nejvíc – tj. vaření. Japonská kuchyně z pohledu Čecha – tj. chtěla bych psát o tom, co bych jednou mohla vařit i u nás. Nebudou to jen recepty ale i všeobecné povídání o surovinách a vařícím konceptu, který je u každé národní kuchyně jiný. Snad jsem tedy ten místní postihla správně. Časem snad přidám i nějaké fotografie.

Výlet do Jamanaši

Pozor na medvědy

houtou -nudle s 12 druhy zeleniny a hub

Minulý víkend jsme si udělali díky volnému pondělí malý výlet do prefektury Jamanaši a Tokia. Poprvé jsme mohli využít Gaogaogo jako spací vůz, protože nebylo příliš horko, a osvědčilo se. Jamanaši je prefektura proslavená pěstováním ovoce a dvěma nejhezčími japonskými výhledy. Prvním z nich je hora Fudži (ne nahoru jsme nelezli, ale viděli jsme ji) a druhým bylo údolíčko s divokou řekou, vodopádem a skalisky Šósenkjó. Kouhey byl unaven řízením a tak jsem si údolí prošla sama a objevila na jeho druhém konci užasnou restauraco-čajovničku pod širým nebem. Fotky přikládám.

Narozeniny Kumako a macuri

Kouheyův letní sestřih

Moje narozeniny se oslavily tím, že jsme pozvali hosty (Kouheyova kamaráda, jeho manželku a dvě dcery), kterým byla servírována česká kuchyně v mém podání (bramboráky, smažený sýr, okurkový salát se smetanou, rajská polévka). Dárek, který jsem si letos přála, jsem dostala právě od nich – jukatu (letní kimono), zouri (sandálo-dřeváky) a obi (pás), vyvenčím je, až se bude v Sakai konat macuri (místní slavnost, většinou se slaví na tanabatu tj. 7. 7. nebo další týden po ní) Slavnost v Sakai ale připadá až na počátek srpna. Zatím jsme se byli podívat v Ótě na tanabata macuri, shlédli jsme přenos svatyně dětmi (dopolední představení) a dali si mou oblíbenou pečenou oliheň, takojaki (chobotnicové kuličky), jaki soba (na plechu pečené nudle s omáčkou a trochou zeleniny), a také točené vychlazené německé pivo s tradiční vychlazenou nakládanou okurkou. Hlavním lákadlem zdejšího macuri prý kdysi býval jakýsi karneval pořádaný místní brazilskou komunitou, ten se ale bohužel nekonal (čeká nás až tento víkend v Oizumi, tak jsem zvědavá). I tak však byla Kumako nad míru spokojená s uvolněnou atmosférou, jen kdyby nebylo takové vedro...Tento týden dosáhly teploty oněch pověstných čtyřicítek (39,3!!!) a bylo to fakt k nevydržení a to i za použití klimatizace. Naštěstí se ještě ochladilo.

Konečně přišel onen dlouho očekávaný okamžik místní slavnosti. Do schránky nám předem přišlo oznámení, která místa budou uzavřena dopravě. Kouhey měl v sobotu dopoledne tradičně práci, já mezitím trénovala oblékání jukaty. Městem obcházely hloučky vybírající peníze na bůhví co, které pískaly na píšťalky, takže mi to připomínalo naše poslední zvonění. Nakonec Kouhey konečně dorazil a mohli jsme vyrazit. Ulici směrem k nádraží lemovalo pár stánků, nebylo jich ale mnoho. Poslední z nich byl stoleček se dvěma malými bangladéšskými chlapci, kteří prodávali drobné pálivé občerstvení. Tenhle obchůdek je jaksi podivný, je to obchod s restaurací, ale když jsem jej míjela, nikdy jsem tam neviděla ani majitele ani zákazníky. Jednou při se nám poštěstilo na jednoho člověka narazit, tak jsme si chtěli koupit kokosový džus, ale zjistili jsme, že to není prodavač, ten si prý někam odskočil...trvalo mu to, tak jsme to vzdali.

Hlavní tanečník

Vedlejší tanečník

šiši

Navigátor na střeše vozu

Na parkovišti místní banky nejdřív za zvuků K- či J- popu pochodovaly místní mažoretky, nic moc zajímavého, následovaly jakési tanečky, ale pak přišel pro nás zlatý hřeb večera – bubeníci. Skupina složená převážně z dětí a žen, dotlačila na parkoviště bubny a bubínky nejrůznějších velikostí a začala bubnovat, ti co měli bubínky menší u toho různě tančili a poskakovali. Rytmus byl tak uchvacující, že dvě sotva chodící miminka se vysmekla svým maminkám a nastoupila před bubeníky se svou verzí tance. Sklidila velký úspěch, takže si je brali sebou při závěrečné děkovačce a museli se taky klanět. Po bubenících nastoupilo další představení – tance čínského lva šiši – zde jsou hráni jen jednou osobou, mají masku a hřívu z kohoutího peří, lehce mi to připomněla náš masopust. Jejich role byla tradičně ochranná – tj vyhánění démonů a ochrana úrody. Hudební produkce, která tanec doprovázela byla prováděna opravdu přestárlými hudebníky (sólo na flétnu a šerm bokenem předváděl dědeček kterého bych odhadovala na věk mezi 90 a 100...). Mezitím se už však z blízké křižovatky začal ozývat rachot doprovázející alegorické vozy (?nevím jak to nazvat česky).

Jejich osazenstvo nejspíš původně zobrazovalo císařský průvod (hudebníci, konkubíny), vozy byly i při své nadměrné velikosti a obsazenosti taženy lidmi, na jejich střechách byli navigátoři, kteří hlídali aby se vozy nesrazily spolu nebo s nějakou dopravní značkou/elektrickým vedením, přesto ale jeden semafor ohnuli. Nakonec se jim podařilo zaparkovat na chlup těsně vedle sebe. Osazenstvo vozů přitom nesmí přestat „hrát“ na hudební nástroje a to ani když to vypadá na srážku vozů.

Za dva týdny po macuri se přiblížil jednotýdenní svátek obon – japonské dušičky. My jsme neměli žádný hrob na čištění, tak jsme se vydali na několik výletů – do Nikkó a okolí, pozorovat kvetoucí lotosy v Saitamě a do města Tochigi, kde se nachází oblast přezdívaná malé Kjóto, jejiž centrem je Kura no mači – „Město špajzek“ (kura je původně samostatná budouva přiléhající k domu a sloužící jako skladiště, na rozdíl od obytného domu bývala zděná, aby tak snadno nevyhořela. Kromě funkce skladiště se do kury prý také zavíraly za trest zlobivé děti (Kouheyův komentář)).

Jezero vnější Nikkó

vodopády Kegon

Mechový koberec v 300 let staré zahradě

Vodní mlýn na pohanku

Kominka - venkovské sídlo

interiér venkovského sídla

z venku

Cedrová alej, některé stromy starší než 1000 let, většina z nich má na sobě tabulku se  jménem sponzora

Dvorek v kura no mači

obchod s čajovou keramikou

Jak se taky může servírovat vzorek ledové kávy zdarma...sasuga Nihonjin

telefonní budka coby kura

O kousek dál veřejné záchodky coby kura

Babičky se kterými jsme se dali do řeči, paní v bílém má procestovanou většinu světa

Jakkoli mohu komentovat naše výlety, pravděpodobně najdete lepší informace na internetu, a tak přikládám jen pár fotografií a komentáře k nim.

Kumako coby žena v domácnosti

Instituce ženy v domácnosti je v Japonsku celkem zavedená, říká se, že muž je sice hlavou rodiny, ale žena že je krkem, který tou hlavou otáčí. Vzhledem k tomu, že jsem donedávna neměla jiné než turistické vízum, nebylo mi dovoleno v Japonsku pracovat. Tak jsem se ujala tradiční úlohy ženy v domácnosti. Ta v mém případě znamená přípravu snídaně, napuštení vany, masáž a natření krémy (léčiva na atopický ekzém před spaním, což není tradiční povinnost ženy v domácnosti, ale vlastní iniciativa, občas odměněná tím, že mi Kouhey napraví záda), nákup a příprava večeře. Kouhey mi po výplatě svěří peníze, které mají hradit výdaje za jídlo. Klasická žena v domácnosti (ovšem s dětmi) však shrábne celou manželovu výplatu, z které mu vyhradí kapesné...Já ale jsem cizinka, tak jsem nejspíš výjimkou, dosud také Kouhey sám platil nájem, elektřinu i plyn. Nedávno však na mě apeloval, abych uhradila i plyn. To mě mírně překvapilo, jelikož mi měsíční příjem na jídlo nikterak zvýšen nebyl, zjevně je to nepřímá forma nátlaku na to, abych si rychle nějakou práci našla, když už tedy mám to vízum...Naštěstí se ozvala stará dobrá Infoa s novými korekturami. Na moje kapesné jaksi nezbývá, tak to teď beru tak trochu jako zvláštní formu au-pair za jídlo a stravu...Pro zajímavost, dosud jsem na jídlo pro dva měla vyhrazeno na všední dny 1000 jenů na den (cca 250 Kč) a na víkendy (včetně pračky a sušičky) 2500 jenů, zdá se že budu muset cenu zredukovat asi na polovinu, což jsem zvědavá jak udělám 125 Kč pro dva lidi na den, v ČR jsem měla rozpočet 100 Kč na den jen pro sebe samotnou a nemůžu říct, že bych se přejídala...

Začíná se mi stýskat, chybí mi některé klasické české instituce jako je koupání v rybníce či v lomu (tady jen bazén), chození do lesa a na houby, posezení na zahrádce s chlazeným pivem, poklábosení s kamarády (tady mluvím jen s Kouheyem), trouba a pečení sladkostí, farmářské trhy, ovoce, čaje, domácí zvířata, zahrádka a taky práce (skanzen, překlady i učení, hlavně práce s dětmi).

Vaření japonské kuchyně (podle v antikvariátu zakoupených japonských kuchařek) mě sice baví, ale jaksi nevyplňuje celý můj den. Kouhey zatím takto připravenou stravu chválí, ale jaksi mu to prý bere vítr z plachet vlastní kuchyně. Největší pochvalou z jeho strany je, když řekne, že je to jako od maminky. To mi začíná říkat nějak často, až se začínám cítit spíš jako jeho máti...

Pár květináčů na balkóně mi taky jaksi zahrádku nevynahrazuje. Do lesa jsme se vypravili minulý týden, v okolí Ašikagy, bylo to velmi příjemné, zdá se že i Kouhey tomu přišel na chuť. Zahlédla jsem i nějaké houbičky a ještěrky a málem mě bodla obří japonská včela. Bohužel nám to ale zabralo jen asi hodinu. V příjemném dopoledním čase než začalo být vedro. Gaogaogo bylo zaparkováno u rybníka plného leknínů.

Co se týče zahrádek, zdejší usedlíci je víceméně mají, pro nás náplavu je to ale nedostupný luxus. Zcela mi tu chybí vzrostlé stromy, asi je to z bezpečnostních důvodů (tornáda a tajfuny), aby stromy nepadaly na domy, pokud někde tyto stromové obry, nebo bambusové háje tady v Gunmě zahlédnete, je to většinou v okolí nějakého chrámu nebo historického sídla, tak se dají identifikovat už z dálky. Oproti okolí měst Óta a Isesaki mi začíná Haná připadat jako nějaká oáza. Jediným závanem divočiny jsou zdejší řeky, jimž je ponechán volný prostor roztékat se do široka a netvoří kanály tak jako jsme zvyklí u nás. Vypadají čistě, ale nejspíš nejsou, nedávno se ve zprávách objevila informace o tom, že největší místní řeka Tone byla znečištěna únikem rtuti. Tak se mi zase promítá moje idea venkovského bydlení s částečným samozásobením někde poblíž lesa. Původní lhůtu 2 let vydělávání v Japonsku Kouhey jaksi prodloužil na 5 let...no nevím, jestli to vydržím.

Další horší stránkou Japonska jsou živelné katastrofy. Zažila jsem tu menší zemětřesení několikrát v dubnu a naposledy dvě včera. Většinou jen skřípaly trámy a drnčely hrnky v poličce. V květnu přišlo zde vzácné tornádo, trychtýř jsem neviděla, byl to jen silný déšť a vítr. Na katastrofy jsou zdejší domácnosti připraveny – máme železné okenice na balkon, místní rozhlas hlásí blížící se přírodní katastrofu asi 2 hodiny předem a při nahlašování trvalého pobytu jsme dostali instrukce kam prchat při případné povodni či požáru a co si připravit do nouzového zavazadla (to jsem si ještě nezhotovila). Poslední příchozí katastrofou byly dva tajfuny, které přišly z Taiwanu relativně brzy (dík Martine, teď díky tvým statusům vždy vím, že se blíží). Oproti zemětřesení a tornádu tajfuny probíhaly celkem v klidu, jen pak byla všude spousta obrovských kaluží.

Na měsíc červen připadají teoreticky tzv. cuju – slivoňové deště, které však nějak ne a ne přijít. V Gunmě je toto 5 roční období prý horké. Připomíná mi to můj Americký pobyt, kdy jsme se marně těšili na to, že se po dešti ochladí (Ach zhýčkaní Češi) Naštěstí se mě asi zdejší přírodě zželelo, jelikož je relativně příjemně (teploty většinou do 30 C). Uvidíme jaké peklo mě čeká příští 3 měsíce. Čtyřicýtky prý tu nejsou žádnou výjimkou.

Poučení které si beru z našeho dosavadního soužití s Kouheyem je, že chlapi jsou čím dál stejní, jeden stejnější než druhý, liší se pouze vnější formou a některými zvyky. Tak jsem zvědavá, kdy dojde na větu kdo nás bude živit...a ty bys to nezvládala. Dr Plzák tvrdí, že muž se dokáže snažit (chápej přetvařovat) 4 měsíce a žena jen 2 týdny, tak jsem zvědavá co mě čeká v srpnu, do teď jsme spolu bydleli vždy jen dobu kratší než 3 měsíce. Mou nadějí bylo, že se Kouhey příliš nepřetvařuje a vše přizná (například si prohlíží volně dostupnou pornografii i když jsem u toho) nedávno došlo v diskuzi na to, že nevěra je nevěrou, až když se provalí, do té doby ne...Když jsem nedávno sledovala Futuramu serie 2 díl 22 A Bicylops Built for two, s hrůzou jsem zjistila, že proměna kyklopa-podvodníka po první společně strávené noci mi Kouheye dost připomíná...až na to, že byl takový od začátku. No ale vzdal se kvůli mně televize a má nárok na to být unavený, když pracuje 12 hodin denně 5 někdy i 6 dní v týdnu. O víkendech taky občas vaří, jednou mi dokonce vyrobil snídani, což byl vždycky můj sen (bohužel ne do postýlky).

Další novinkou je, že jsem se konečně odvážila zúčastnit se japonské obrácené dopravy a jezdím na kole – vlevo. Zvykla jsem si na to překvapivě rychle. Směr se neukazuje a často se jezdí po chodníku, osvětlení ani helmy se nenosí. Jen to sedlo je nějak proklatě nízko, no ale dokud se nedotýkám při šlapání koleny uší, asi je to stále celkem snesitelné. Na co jsem si ale nezvykla je silné Japonské slunce, je zde opravdu třeba dlouhých rukávů, aby nedošlo ke spálení, krémy faktoru 20 jsou nedostatečné...

No snad z toho na čtenáře nepadl smutek, a padl-li, třeba jej příští příspěvek rozveselí.

Cesta skrz Tóhoku na Hokkaido a „svatba“

Na Golden week připadlo nezvyklé dobrodružství, cestovali jsme s Kouheyovým kamarádem Daiem přes celé Tóhoku (přes Točigi, Fukušimu, Sendai a Iwate) s malou přestávkou v Aomori až na Hokkaido. Dai je zajímavý člověk, je to další důkaz toho, že úsloví nomen omen opravdu platí. Jeho jméno se totiž píše znakem velký. Dai je ještě asi o dvě hlavy vyšší a širší než Kouhey a v mládí prý dělal sumo. Když jsem viděla jeho porce jídla, uvědomila jsem si, že jsem byla nespravedlivá, když jsem Kouheyovi říkala, že se přejídá...Jeho maminka je přitom asi 150 cm vysoká energická babička, tak nevím, jestli mohla očekávat, že její potomek bude dělat čest svému jménu, když mu jej dávala.

Touhle lodí jsme se dopravovali

Kouhey šikovně maskuje své břicho, v popředí široké plece kamaráda  Daie

O fleku uprostřed Kouhey tvrdí že je to fotka utopence, nicméně jsem tyto první záběry na pobřeží Hokkaida vložila

Valná část cesty se odbývala po dálnici, takže jsem toho zas až tak moc neviděla s výjimkou Aomori, Daiovy rodné prefektury. Byla to cesta nejen prostorem, ale i časem, zatímco v Gunmě bylo jaro v plném proudu, v Aomori teprve začínalo, ze země se vyhrabávaly devětsily a počínaly kvést slivoně (ranější než sakury). V městě Aomori jsme se i s automobilem nalodili na trajekt a přeplavili do Hakodate na Hokkaidu a odtud cestovali několik hodin do Sappora.

V Sapporu byl naší první zastávkou bar Amaama, kde jsme vyplnili svatební formulář a dva svědci – majitel baru Ani a Saručan nám je podepsali. Ač jsme na to předem upozorňovali, Saru si zapomněla osobní razítko, Kouhey se rozzlobil ale když jsme zjistili, že Ani si sice vzal futrálek na osobní razítko i s poduškou, razítko v něm však nebylo, nezbývalo nám než se smát.

Kouhey tradičně nezajistil žádný nocleh a tak jsme k mé nelibosti byly nuceni zneužívat dobrosrdečnosti jeho kamarádů – a to nejdříve Aniho rodičů a potom sestřenice Ečan. Dai spal první noc v autě. Prvního května v poledne jsme papíry byli odevzdat na městském úřadě čtvrti Shiroishi. Moje české papíry jsem přeložila do japonštiny sama a překlad na listu vytrženém ze sešitu, opatřený podpisem překladatelů (mě a Kouheye, ach jak jednoduché ve srovnáním s byznysem soudně ověřených překladů u nás) jsme odevzdali na radnici...to bylo vše. Bez obřadů, bez fotografie, bez změny příjmení. Bylo to celkem snadné, až podezřele, takže jsme se museli zeptat, zda už jsme manželé. Při kladné odpovědi jsme si radostně plácli (high five), asi by se spíš očekával polibek ale Kouhey říkal, že tohle se mu líbilo víc. Při čekání na potvrzení platnosti nás obklíčili rodiče s roztomilými miminky, která se na nás významně usmívala.

Ečan měla taky mnoho novinek, smutnou novinkou bylo to, že zemřel její tatínek, kterého jsem potkala na nový rok. Měla však i radostnou zprávu, jak se zdá, nejsme jediní, kdo vyplňuje svatební formulář, jejího syna to čeká taky, v tomto případě se ale jednalo o tzv. dekičattakon, neboli svatbu z donucení (početím potomka). Tuto variantu Kouhey extrémně nerad, a nezbývá mi než s ním souhlasit.

Zpáteční cesta ze Sappora byla o dost zajímavější než cesta tam. Prohlédli jsme si jezero Toya, které je vlastně kráter sopky s ostrovem uprostřed. Na jeho pobřeží jsou stejnojmenné lázně. Z hor pravidelně sestupuje na jezero mlha, které se říká dračí dech. U tohoto jezera bych někdy ráda strávila více času, ale ten nás tlačil, museli jsme stihnout večerní trajekt mířící zpět do Aomori. (Odjezd kolem půlnoci).

jaro v Aomori

Vyspali jsme se na trajektu a ráno se stavili pro Daiovu maminku u Daiovy sestry v Aomori. Cestou zpět bylo v plánu se trochu projet po cunami zničené prefektuře Miyagi. Nejsem ale až takový paparazi, abych ta místa fotila, můžu ale naznačit, že tady bylo hodně domů, kterým chybělo první patro, lodě desítky kilometrů od pobřeží a jiné podobné scenérie, nechtěla bych být na místě v době cunami...Celou cestu pršelo, což přispívalo k pochmurné atmosféře...k mému překvapení jsme byli pozváni na oběd k jedné rodině a jejím přátelům (starší páni a paní) bydlící v provizorním přístřešku městečka Išinomaki. Byli to totiž známí Daiovy maminky. Bydlení bylo k mému překvapení relativně komfortní a obyvatelstvo nejevilo žádné známky klesání na duchu. Dokonce jsme si mohli vychutnat jarní pochoutky – nakládané výhonky divokých kapradin. Když jsme odjížděli, vzpomněla jsem si, že v Miyagi se nachází jedno ze slavných Japonských míst – písečná kosa na Macušimě. Zajímalo mě, zda i sem se dostalo cunami. Zeptala jsem se na to Kouheye a Macušima se stala itinerářem našeho výletu – zdá se že se jí cunami nedotklo. Nicméně silně pršelo a tak jsme si ji prohlédli jen z auta.

Mým přáním ještě nebyl konec, chtěla jsem se setkat s Rui v Ucunomii. A taky jsme se potkali, a pokonverzovali, ač se již dost připozdívalo. Teprve kolem půlnoci jsme dorazili domů do Sakaie. Tímto bych chtěla poděkovat za trpělivost Daiovi i jeho mamince, kteří celou cestu odřídili a byli velmi trpěliví. Tím však jejich laskavost nekončila. Za několik dní se Dai ozval, že přijede. Nešel ani dovnitř, pouze nám přes balkon předal elektrickou plotýnku (pečení bramboráků přimo na stole, chtěli jsme si ji předtím kupovat) a dvě krabice nejrůznějších věcí od jeho maminky, které by se nám snad mohly hodit (a hodily). Když jsme se vrátili, bylo v Gunmě už léto a stromy byly zcela obaleny listím...

Z volného týdne zbývaly ještě dva dny a tak mě Kouhey vzal do svého a od té doby i mého oblíbeného města Ašikakga. Ašikaga je asi hodinu cesty od Isesaki, v sousední prefektuře Točigi. Krajina je zde značně odlišná, město se nalézá na velké řece a mezi zalesněnými kopci. Staré město je liduprázdné a plné památek, většina domů tam je obrostlá přísavníkem a z kopců vane příjemně chladný vítr. Kouheye ve městě láká hlavně obchod s rockandrollovými proprietami a cédéčky a chrám Orihime – tedy chrám nebeské přadleny. Dalo by se říct že je to chrám pro zamilované, který je opravdu působivý i s vyhlídkou na město, skvělou soba restaurací (a školou výroby soba) a blízkými lesy. Za zmínku stojí také určitě Ašikaga gakkou, konfuciánský institut či nejstarší vysoká škola v Japonsku datující se snad až do roku 832, nejstarší písemné zmínky jsou však až z roku 1410. Taky přilehlé staré město s chrámem obehnaným vodním příkopem s pestrobarevnými kapry stojí za vidění. Pokud bychom se měli ještě někdy během pobytu v Japonsku stěhovat, nejraději bych bydlela v tomto městě.... Dokonce jsem si vyhlédla opuštěný dům vedle Kavárny u králíka kterou vedou dva staří manželé. Je podobně jako brněnská chata obrostlý barvínkem, v tradičním japonském stylu s vyhlídkou do lesa. Podle majitelů kavárny má ale od minulého zemětřesení rozpadlou střechu...

Prvních 14 dní a naše okolí

Čumako v Gunmě

Tentokrát byla cesta s Aeroflotem lehce utrpením. Aeroflot zaměstnává nepohledné postarší letušáky, co neumí moc anglicky, jídlo také za moc nestojí a snaží se řešit problémy podivným způsobem. Moskevské letiště bylo naprosto obří a bylo dost času do odletu. K mému překvapení jsem až v Moskvě narazila na Shigekiho, který zjevně cestoval stejným letadlem už z Prahy, ale potkali jsme se až tady...V letadle do Japonska vedle mě seděl Japonec, kterému nešla televize, několikrát na to upozornil obsluhu, ale ta nejdřív dělala, že na něj zapomněla a potom mu jako náhradu nabídla džus (který byl zdarma). Pro mě asi nejvíc nepříjemné bylo to, že mě považovali za Rusku a tak na mě automaticky mluvili rusky...Na letišti už na mě čekal Kouhey, přestupovali jsme v Tokijské Asakuse a pak opět vlakem jsme asi hodinku a půl cesty pokračovali do města Ota, jak se ale dopravíme odtud mi nejdřív nebylo jasné. Směřovali jsme k parkovišti...že by si Kouhey půjčil auto? napadlo mě. Na parkovišti stálo moje oblíbené japonské roztomilé autíčko, mini obdoba Volkswagenské dodávky v červené barvě, Subaru Sanbar Classic. Když jsme tohle autíčko míjeli v Sapporu nikdy jsem neodolala abych nevykřikovala že je roztomilé. Má ve předu taková očička i s obočím a ušima. Samozřejmě jsem řekla: „jé hele, zase tu stojí to roztomilé autíčko.“ Kouhey vytáhl z kapsy klíče a řekl: 'tak zkusíme, jestli budou pasovat...' No a pasovaly. Autíčku říkáme Gaogao go, což překládám do češtiny jako Brumítko, je z něj už další člen rodiny.

slivnoň s charakteristickými květy dvou barev

Sakuramoči ve stylu Kantó - tradiční jarní cukroví - zabaleno v  soli nakládaném listu sakury

Když jsem dorazila bylo Kantó jaro v plném proudu, všude kvetly sakury a narcisy ale také pro nás nezvyklé kamélie a citrusy. Zde je malá ochutnávka jara v našem okolí... Mým prvním jídlem byly wafú špagety...Dalších 14 dní budeme muset šetřit, až do výplat. Ta moje přijde až za týden...

Druhého dne jsem při úklidu zjistila, že se nesmí letadlem vozit malé plechovky piva, zmrznou totiž a prasknou...takže jsem měla veškerý obsah zavazadel od piva...včetně předsvatebního daru od Barky. Byl to jarní kalendář ve stylu adventního s krtečkem, ale lehce upravený, viz foto Každé ráno jsme si dávali napůl jednu čokoládku.

Další v plánu byla návštěva nejbližší pekárny, kde vyrábí černý žitný chleba. Je sice nejbližší, ale moc blízko není...Majitelem je mladý pár, pekárnu si postavili sami vlastníma rukama a provozují ji jen dva dny v týdnu – v pátek a v sobotu. Jak se zdá, zákazníci se jen hrnou. Plánují tedy že se přestěhují víc do hor, už zde zase vlastnoručně staví domek, poblíž asi bude pole, ptali se mě na to jaký med je v Evropě populární, takže zjevně plánují včelařit. Nedávno mě taky požádali, zda bych mohla propašovat od nás osivo pšenice, tady se k němu asi člověk lehce nedostane.

Prvních 14 dní byly všední dny v pro Kumako dost těžké, byt byl zařízen jen tím nejnutnějším, neměli jsme připojený sporák ani nádobí, takže jsme byli 14 dní odsouzeni kupovat si večeře hotové, hodinu před zavřením supermarketu, kdy je na ně sleva (denní rozpočet cca 700 jenů na večeři pro oba) takže to byla jídla instantní, nebo ohřívaná v mikrovlnce. Což ale v případě japonské kuchyně není nic nechutného. Pro mě byla největším problémem nuda. Počítač jsem neměla připojený do zásuvky, knihy téměř žádné, vařit jsem nemohla, takže jsem většinu času strávila procházkami, spaním učením se znaků a čekáním...začala se u mě projevovat chatičková nemoc...takže jsem asi byla i relativně nepřijemná..Kouhey byl zase jaksi podivně odtažitý, asi se v mé nepřítomnosti událo něco o čem nevím, ani vědět moc nechci. Nicméně krizi jsme zdárně překonali. Ač byl Kuma chováním odtažitý, snažil se seč mohl nudou umořenou Kumako rozveselit, takže po návratu z práce jsme vyrazili někam (kam jedeme mi nikdy neříká), jednou se ukázalo, že to je noční park. Noční sakury jsou totiž jedním ze specifikých jarních požitků, jak se zdá.

Podruhé jsme vyrazili za silného deště podle ručně kreslené mapy kamsi do hor, kde se prý vyrábí kozí sýry. I tato návštěva byla zajímavá, kromě sýrů, které jsme si koupili jsme jich pár i dostali zadarma (po odchodu předchozích návštěvníků z Tokia) a pak nám ještě přidali do tašky domácí šiitake. Ve statku se různé povalovaly kovové sochy koz a jiného zvířectva či hliněné modely pro ně. Majitelé měli úlohy rozdělené – pan farmář povídal o sýrech, ukazoval je a dával nám ochutnávat, paní farmářka nosila pití a kasírovala peníze...Fotky bohužel nemám.

Prefektura Gunma je na Japonsko velmi atypická množstvím zahraničních imigrantů. Nejpočetnější jsou zde Brazilci (Brazilský supermarket s levným masem a kávou Takara v každém městě), následují Peruánci, Filipínci, Thajci a muslimové (Nevím odkud), Indové, Srílančané a samozřejmě Korejci a Číňani. S šéfem nejbližší čínské restaurace se občas bavím. Je z Heilongjiangu. Mám ale pořád problém přehazovat mezi dvěma cizími jazyky (japonština-čínština) a tak je to spíš japonská konverzace s čínskými slovy...Nu což, má čínština nikdy nepatřila mezi nejplynulejší, ač mi ji zdejší Číňané chválí (asi ve srovnání s japonskou čínštinou...) Už jsem ochutnala Brazilskou i peruánskou kuchyni a musím říct, že nejsou špatné. V obou místech má člověk pocit, jako by byl v Brazílii či v Peru, kolem téměř žádný Japonec s vyjímkou Kouheye, v tomto případě jsem zase považována za Brazilku a oslovována portugalsky (Díky bohu za mé mikrominimální hodiny latiny, italštiny a francouzštiny, díky kterým jakž takž rozumím). Další lahůdkou byla návštěva Okinawské restaurace, okinavská kuchyně je zase celkem jiná, je to jakoby směs čínské a japonské kuchyně se silným vlivem USA (Spam-Lunchematu podobné vepřové konzervy a instantní káva, tacos,...). Mama v této restauraci je velice přátelská a hovorná a netají se s žádným receptem. Překvapením okinavské kuchyně je goya – z hrůzostrašných historek v Číně pobývajících přátel známá hořká dýně. Ve své okinavské verzi je ale prudce jedlá a chutná...jelikož tepelnou úpravou neztrácí vitamíny a má svou nezaměnitelnou nahořklou chuť doporučuje se v případě, že člověk vlivem horka ztratil chuť k jídlu. Jedno jídlo s obsahem goyi mu ji zase navrátí.

Kromě lidských obyvatel jsem měla tu čest setkat se i s obyvateli říše zvířat – jmenovitě spoustou divokých koček, nedaleko chovanými kozami, cikádami, komáry, žábami a švábi. Posledně jmenovaní mě překvapili svým náletem hned druhý den, kdy jsem nechala neprozřetelně otevřené okno (snad je přitáhla pověstná vůně piva), od té doby se s nimi však setkávám spíše zřídka (snad také díky nakladeným pastem). Komárům se u nás daří, protože v okolí je roztroušeno množství hrobů (s vázami) ve kterých se množí, nedaleko je taky řeka.

Kousek od našeho bytu se nalézá základní škola, s ní je spojena většina každodenních zvuků kromě prvního zvonění v chrámu v pět hodin. V sedm hodin ráno se ozve budíčková hudba, následuje „Big ben“ ohlašující přestávky a konce vyučování, v šest večer vyhrává klasická japonská píseň Furusato (Rodná ves). Dobrovolníci z řad důchodců ráno střeží dětem na každé křižovatce bezpečný průchod do školy, takže se také ozývá hřmotné Ohayougozaimasu (Dobré ráno) když je děti zdraví.... V krizovém období nudy jsem vážně uvažovala, že se přidám mezi tyto dobrovolníky také já.