Prvních 14 dní a naše okolí

Čumako v Gunmě

Tentokrát byla cesta s Aeroflotem lehce utrpením. Aeroflot zaměstnává nepohledné postarší letušáky, co neumí moc anglicky, jídlo také za moc nestojí a snaží se řešit problémy podivným způsobem. Moskevské letiště bylo naprosto obří a bylo dost času do odletu. K mému překvapení jsem až v Moskvě narazila na Shigekiho, který zjevně cestoval stejným letadlem už z Prahy, ale potkali jsme se až tady...V letadle do Japonska vedle mě seděl Japonec, kterému nešla televize, několikrát na to upozornil obsluhu, ale ta nejdřív dělala, že na něj zapomněla a potom mu jako náhradu nabídla džus (který byl zdarma). Pro mě asi nejvíc nepříjemné bylo to, že mě považovali za Rusku a tak na mě automaticky mluvili rusky...Na letišti už na mě čekal Kouhey, přestupovali jsme v Tokijské Asakuse a pak opět vlakem jsme asi hodinku a půl cesty pokračovali do města Ota, jak se ale dopravíme odtud mi nejdřív nebylo jasné. Směřovali jsme k parkovišti...že by si Kouhey půjčil auto? napadlo mě. Na parkovišti stálo moje oblíbené japonské roztomilé autíčko, mini obdoba Volkswagenské dodávky v červené barvě, Subaru Sanbar Classic. Když jsme tohle autíčko míjeli v Sapporu nikdy jsem neodolala abych nevykřikovala že je roztomilé. Má ve předu taková očička i s obočím a ušima. Samozřejmě jsem řekla: „jé hele, zase tu stojí to roztomilé autíčko.“ Kouhey vytáhl z kapsy klíče a řekl: 'tak zkusíme, jestli budou pasovat...' No a pasovaly. Autíčku říkáme Gaogao go, což překládám do češtiny jako Brumítko, je z něj už další člen rodiny.

slivnoň s charakteristickými květy dvou barev

Sakuramoči ve stylu Kantó - tradiční jarní cukroví - zabaleno v  soli nakládaném listu sakury

Když jsem dorazila bylo Kantó jaro v plném proudu, všude kvetly sakury a narcisy ale také pro nás nezvyklé kamélie a citrusy. Zde je malá ochutnávka jara v našem okolí... Mým prvním jídlem byly wafú špagety...Dalších 14 dní budeme muset šetřit, až do výplat. Ta moje přijde až za týden...

Druhého dne jsem při úklidu zjistila, že se nesmí letadlem vozit malé plechovky piva, zmrznou totiž a prasknou...takže jsem měla veškerý obsah zavazadel od piva...včetně předsvatebního daru od Barky. Byl to jarní kalendář ve stylu adventního s krtečkem, ale lehce upravený, viz foto Každé ráno jsme si dávali napůl jednu čokoládku.

Další v plánu byla návštěva nejbližší pekárny, kde vyrábí černý žitný chleba. Je sice nejbližší, ale moc blízko není...Majitelem je mladý pár, pekárnu si postavili sami vlastníma rukama a provozují ji jen dva dny v týdnu – v pátek a v sobotu. Jak se zdá, zákazníci se jen hrnou. Plánují tedy že se přestěhují víc do hor, už zde zase vlastnoručně staví domek, poblíž asi bude pole, ptali se mě na to jaký med je v Evropě populární, takže zjevně plánují včelařit. Nedávno mě taky požádali, zda bych mohla propašovat od nás osivo pšenice, tady se k němu asi člověk lehce nedostane.

Prvních 14 dní byly všední dny v pro Kumako dost těžké, byt byl zařízen jen tím nejnutnějším, neměli jsme připojený sporák ani nádobí, takže jsme byli 14 dní odsouzeni kupovat si večeře hotové, hodinu před zavřením supermarketu, kdy je na ně sleva (denní rozpočet cca 700 jenů na večeři pro oba) takže to byla jídla instantní, nebo ohřívaná v mikrovlnce. Což ale v případě japonské kuchyně není nic nechutného. Pro mě byla největším problémem nuda. Počítač jsem neměla připojený do zásuvky, knihy téměř žádné, vařit jsem nemohla, takže jsem většinu času strávila procházkami, spaním učením se znaků a čekáním...začala se u mě projevovat chatičková nemoc...takže jsem asi byla i relativně nepřijemná..Kouhey byl zase jaksi podivně odtažitý, asi se v mé nepřítomnosti událo něco o čem nevím, ani vědět moc nechci. Nicméně krizi jsme zdárně překonali. Ač byl Kuma chováním odtažitý, snažil se seč mohl nudou umořenou Kumako rozveselit, takže po návratu z práce jsme vyrazili někam (kam jedeme mi nikdy neříká), jednou se ukázalo, že to je noční park. Noční sakury jsou totiž jedním ze specifikých jarních požitků, jak se zdá.

Podruhé jsme vyrazili za silného deště podle ručně kreslené mapy kamsi do hor, kde se prý vyrábí kozí sýry. I tato návštěva byla zajímavá, kromě sýrů, které jsme si koupili jsme jich pár i dostali zadarma (po odchodu předchozích návštěvníků z Tokia) a pak nám ještě přidali do tašky domácí šiitake. Ve statku se různé povalovaly kovové sochy koz a jiného zvířectva či hliněné modely pro ně. Majitelé měli úlohy rozdělené – pan farmář povídal o sýrech, ukazoval je a dával nám ochutnávat, paní farmářka nosila pití a kasírovala peníze...Fotky bohužel nemám.

Prefektura Gunma je na Japonsko velmi atypická množstvím zahraničních imigrantů. Nejpočetnější jsou zde Brazilci (Brazilský supermarket s levným masem a kávou Takara v každém městě), následují Peruánci, Filipínci, Thajci a muslimové (Nevím odkud), Indové, Srílančané a samozřejmě Korejci a Číňani. S šéfem nejbližší čínské restaurace se občas bavím. Je z Heilongjiangu. Mám ale pořád problém přehazovat mezi dvěma cizími jazyky (japonština-čínština) a tak je to spíš japonská konverzace s čínskými slovy...Nu což, má čínština nikdy nepatřila mezi nejplynulejší, ač mi ji zdejší Číňané chválí (asi ve srovnání s japonskou čínštinou...) Už jsem ochutnala Brazilskou i peruánskou kuchyni a musím říct, že nejsou špatné. V obou místech má člověk pocit, jako by byl v Brazílii či v Peru, kolem téměř žádný Japonec s vyjímkou Kouheye, v tomto případě jsem zase považována za Brazilku a oslovována portugalsky (Díky bohu za mé mikrominimální hodiny latiny, italštiny a francouzštiny, díky kterým jakž takž rozumím). Další lahůdkou byla návštěva Okinawské restaurace, okinavská kuchyně je zase celkem jiná, je to jakoby směs čínské a japonské kuchyně se silným vlivem USA (Spam-Lunchematu podobné vepřové konzervy a instantní káva, tacos,...). Mama v této restauraci je velice přátelská a hovorná a netají se s žádným receptem. Překvapením okinavské kuchyně je goya – z hrůzostrašných historek v Číně pobývajících přátel známá hořká dýně. Ve své okinavské verzi je ale prudce jedlá a chutná...jelikož tepelnou úpravou neztrácí vitamíny a má svou nezaměnitelnou nahořklou chuť doporučuje se v případě, že člověk vlivem horka ztratil chuť k jídlu. Jedno jídlo s obsahem goyi mu ji zase navrátí.

Kromě lidských obyvatel jsem měla tu čest setkat se i s obyvateli říše zvířat – jmenovitě spoustou divokých koček, nedaleko chovanými kozami, cikádami, komáry, žábami a švábi. Posledně jmenovaní mě překvapili svým náletem hned druhý den, kdy jsem nechala neprozřetelně otevřené okno (snad je přitáhla pověstná vůně piva), od té doby se s nimi však setkávám spíše zřídka (snad také díky nakladeným pastem). Komárům se u nás daří, protože v okolí je roztroušeno množství hrobů (s vázami) ve kterých se množí, nedaleko je taky řeka.

Kousek od našeho bytu se nalézá základní škola, s ní je spojena většina každodenních zvuků kromě prvního zvonění v chrámu v pět hodin. V sedm hodin ráno se ozve budíčková hudba, následuje „Big ben“ ohlašující přestávky a konce vyučování, v šest večer vyhrává klasická japonská píseň Furusato (Rodná ves). Dobrovolníci z řad důchodců ráno střeží dětem na každé křižovatce bezpečný průchod do školy, takže se také ozývá hřmotné Ohayougozaimasu (Dobré ráno) když je děti zdraví.... V krizovém období nudy jsem vážně uvažovala, že se přidám mezi tyto dobrovolníky také já.