Kumako z Gunmy 群馬の熊子: Narozeniny Kumako a macuri

Kouheyův letní sestřih

Moje narozeniny se oslavily tím, že jsme pozvali hosty (Kouheyova kamaráda, jeho manželku a dvě dcery), kterým byla servírována česká kuchyně v mém podání (bramboráky, smažený sýr, okurkový salát se smetanou, rajská polévka). Dárek, který jsem si letos přála, jsem dostala právě od nich – jukatu (letní kimono), zouri (sandálo-dřeváky) a obi (pás), vyvenčím je, až se bude v Sakai konat macuri (místní slavnost, většinou se slaví na tanabatu tj. 7. 7. nebo další týden po ní) Slavnost v Sakai ale připadá až na počátek srpna. Zatím jsme se byli podívat v Ótě na tanabata macuri, shlédli jsme přenos svatyně dětmi (dopolední představení) a dali si mou oblíbenou pečenou oliheň, takojaki (chobotnicové kuličky), jaki soba (na plechu pečené nudle s omáčkou a trochou zeleniny), a také točené vychlazené německé pivo s tradiční vychlazenou nakládanou okurkou. Hlavním lákadlem zdejšího macuri prý kdysi býval jakýsi karneval pořádaný místní brazilskou komunitou, ten se ale bohužel nekonal (čeká nás až tento víkend v Oizumi, tak jsem zvědavá). I tak však byla Kumako nad míru spokojená s uvolněnou atmosférou, jen kdyby nebylo takové vedro...Tento týden dosáhly teploty oněch pověstných čtyřicítek (39,3!!!) a bylo to fakt k nevydržení a to i za použití klimatizace. Naštěstí se ještě ochladilo.

Konečně přišel onen dlouho očekávaný okamžik místní slavnosti. Do schránky nám předem přišlo oznámení, která místa budou uzavřena dopravě. Kouhey měl v sobotu dopoledne tradičně práci, já mezitím trénovala oblékání jukaty. Městem obcházely hloučky vybírající peníze na bůhví co, které pískaly na píšťalky, takže mi to připomínalo naše poslední zvonění. Nakonec Kouhey konečně dorazil a mohli jsme vyrazit. Ulici směrem k nádraží lemovalo pár stánků, nebylo jich ale mnoho. Poslední z nich byl stoleček se dvěma malými bangladéšskými chlapci, kteří prodávali drobné pálivé občerstvení. Tenhle obchůdek je jaksi podivný, je to obchod s restaurací, ale když jsem jej míjela, nikdy jsem tam neviděla ani majitele ani zákazníky. Jednou při se nám poštěstilo na jednoho člověka narazit, tak jsme si chtěli koupit kokosový džus, ale zjistili jsme, že to není prodavač, ten si prý někam odskočil...trvalo mu to, tak jsme to vzdali.

Hlavní tanečník

Vedlejší tanečník

šiši

Navigátor na střeše vozu

Na parkovišti místní banky nejdřív za zvuků K- či J- popu pochodovaly místní mažoretky, nic moc zajímavého, následovaly jakési tanečky, ale pak přišel pro nás zlatý hřeb večera – bubeníci. Skupina složená převážně z dětí a žen, dotlačila na parkoviště bubny a bubínky nejrůznějších velikostí a začala bubnovat, ti co měli bubínky menší u toho různě tančili a poskakovali. Rytmus byl tak uchvacující, že dvě sotva chodící miminka se vysmekla svým maminkám a nastoupila před bubeníky se svou verzí tance. Sklidila velký úspěch, takže si je brali sebou při závěrečné děkovačce a museli se taky klanět. Po bubenících nastoupilo další představení – tance čínského lva šiši – zde jsou hráni jen jednou osobou, mají masku a hřívu z kohoutího peří, lehce mi to připomněla náš masopust. Jejich role byla tradičně ochranná – tj vyhánění démonů a ochrana úrody. Hudební produkce, která tanec doprovázela byla prováděna opravdu přestárlými hudebníky (sólo na flétnu a šerm bokenem předváděl dědeček kterého bych odhadovala na věk mezi 90 a 100...). Mezitím se už však z blízké křižovatky začal ozývat rachot doprovázející alegorické vozy (?nevím jak to nazvat česky).

Jejich osazenstvo nejspíš původně zobrazovalo císařský průvod (hudebníci, konkubíny), vozy byly i při své nadměrné velikosti a obsazenosti taženy lidmi, na jejich střechách byli navigátoři, kteří hlídali aby se vozy nesrazily spolu nebo s nějakou dopravní značkou/elektrickým vedením, přesto ale jeden semafor ohnuli. Nakonec se jim podařilo zaparkovat na chlup těsně vedle sebe. Osazenstvo vozů přitom nesmí přestat „hrát“ na hudební nástroje a to ani když to vypadá na srážku vozů.

Za dva týdny po macuri se přiblížil jednotýdenní svátek obon – japonské dušičky. My jsme neměli žádný hrob na čištění, tak jsme se vydali na několik výletů – do Nikkó a okolí, pozorovat kvetoucí lotosy v Saitamě a do města Tochigi, kde se nachází oblast přezdívaná malé Kjóto, jejiž centrem je Kura no mači – „Město špajzek“ (kura je původně samostatná budouva přiléhající k domu a sloužící jako skladiště, na rozdíl od obytného domu bývala zděná, aby tak snadno nevyhořela. Kromě funkce skladiště se do kury prý také zavíraly za trest zlobivé děti (Kouheyův komentář)).