Je to podivné, ale po počátečním nadšení přišla vlna deziluze z japonského školství. Děti jsem si velmi oblíbila, ale nadřízená zaměstnankyně mi začala některé věci zakazovat. Měla jsem například tendenci postavit se za děti při čtení a pomáhat jim ve slovech kterým nerozuměly (učitel musí stát vždy jen ve předu za katedrou), začala jsem jim číst když si vybarvovaly nebo kreslily, což je, zdá se bavilo (ale byl to multitasking, takže zakázáno). Nejdříve jsem byla povzbuzována, ať dělám s dětmi řemesla, podle svého, když jsem si jeden výtvarný projekt připravila, vzkázala mi ředitelka, že si jej musím nechat schválit od japonského zaměstnance (který se v inkriminovaný den nedostavuje, jsem tam sama). Pak mi bylo zakázáno abych mluvila na rodiče japonsky, brala malé děti do náručí. Abych s dětmi zpívala nebo je učila zábavnou formou. Dvouletým dětem pak nadřízená zaměstnankyně zakazovala spát když byly unavené, což já jsem nemohla přenést přes srdce, takže mi spaly na kolenou a podobně. Tím pádem mě učení přestávalo bavit. Přidala se další stížnost na hodinu, kterou jsem vedla se Srílanskou kolegyní, kdy děti dostaly pracovní list s jim neznámým gramatickým jevem. To, že jsme jim ho vysvětlily nám zabralo čas a tak jsme udělaly jen jeden pracovní list, což je pro rodiče údajně nepřípustné. A jak je to možné, když jsme na to byly dvě. Tak mi došlo, že opravdovým ideálem japonské pedagogiky je zadávat dětem úkoly a škrtat dokud samy nepřijdou na to jak to má být dobře bez dalšího vysvětlování, popřípadě zkusí všechny možnosti až náhodně připadnou na tu správnou, bez toho aby o tom přemýšlely. Vzpomněla jsem si na hodiny s Watanabem, který přesně takto učil japonštinu. Není tedy divu, že Japonci moc neumí anglicky. Navíc jsem byla nucena učit je doslovné překlady japonského výraziva, které se v angličtině vůbec nepoužívají. Musela jsem nutit děti, aby dojedly své obědy a to i když měly nerozumně velké porce či dokonce jednomu chlapci maminka zabalila zkaženou rýži.
Navíc jsem zjistila, že mám-li si ke svým svěřencům vypěstovat nějaký vztah je japonština opravdu lepší...Vedlejší konkurenční školka, která zaměstnává jen rodilé mluvčí prý děti za to, když promluví svým rodným jazykem trestá...nevím sice jak, ale moc se mi to nelíbí, nějak se mi při tom vybavují filmy o dětech převychovávaných na Němce. K mému zděšení jsem zjistila že je to praxe běžná také v Indii a Pakistánu (rodiče prý musí zaplatit pokutu).
K tomu se přidalo to, že zjevně nejsem imunní k japosnkým bacilům a ihned od dětí vše chytím. Tentokrát jsem měla plný nos a problémy se slyšením a nechutenství vpodstatě 2 měsíce v kuse.
Pak najednou firma v rámci úspor zrušila druhou učitelku k dvouletým dětem a začalo peklo. Děti v tomto věku se opravdu nedokáží soustředit více než 10 minut a když se o ně člověk má starat, nemůže se zase věnovat těm starším. Navíc jsem v rámci úspor měla učit i 8 - 10 dětí, všechny v různé jazykové a věkové úrovni...Později jsem zjistila že to bylo ilegální, že Japonsko legálně vyžaduje 1 učitelku na 5 předškoláků...
Začalo se to už tak nějak kupit, až jsem zjistila, že tu práci nemohu s čistým svědomím dělat, tak jak si to Japonci představují a začala si v hlavě malovat idylický obrázek montážní linky, na které utahuji šroubky a dala výpověď. Kolegyně cizinky mě přemlouvaly, s tím, že tam samy nevydrží...ony však měly kvůli vízu mnohem kratší úvazek. Snad se jim daří dobře. Po dětech se mi stýská, ale většina z nich by stejně nastupovala počátkem dubna do školy...
Zdá se že nejsem jediná kdo není spokojen se svou prací. Také Kouhey se rozhodl svou firmu opustit. Poté co si doléčil pásový opar na oku, jej přeřadili do nové dosud nedostavěné a nedokončené pobočky. Měla být otevřena brzy, ale termín se stále odsouval. Navíc nemohl Kouhey dělat noční směny a přesčasy, které jsou lépe placené, tak se jednoho dne naštval a dal okamžitou výpověď. S pomocí bývalých kolegů nastoupil v blízké pobočce Subaru. tak doufám že se mu tam bude taky líbit víc než na předchozím místě.
Žádné komentáře:
Okomentovat