Tak, jak nám to letí. Jsou tomu už dva měsíce, co máme doma Nikuko. Od doby, kdy jsem psala první příspěvek velmi pokročila a dorostla. Měří teď v kohoutku 45 cm a konečně už nevypadá, jako by si půjčila cizí tlapy. Protože akita potřebuje vytrvalý tréning a socializaci, která byla bohužel naší psí slečně zpočátku lehce odepřena, rozhodli jsme se, že ji zapíšeme do štěněcí školy. Štěněcí škola probíhá dvakrát týdně tak, že se ráno doveze Nikuko do školy a zanechá na místě. Tam je spolu s jinými psi stejné velikosti a volně si hraje a socializuje se. Co přesně se pak odehrává nevím, ale mají polední pauzu, čas na hraní i čas na venčení + profesionální trenérka ji pokaždé naučí něco nového. Pravidelně je také zařazen tréning klidu v přepravce (polední, večerní pauza). Nikuko také obdržela jakousi "Žákovskou knížku" kde je pokaždé napsáno s kým si hrála, co dělala, co se naučila a jak to máme doma cvičit.
Kromě každodenních procházek jsme taky zařadili víkendové výlety do psích výběhů kvůli socializaci. Jeden z nich nás obzvlášť zaujal. Je to ohrazený široký lesní pozemek, vyčištěný od jinak všudypřítomné bambusoidní traviny zvané sasa. Nikuko se tady seznámila a byla poprvé pořádně zšikanována knírači a třemi saluki hochy. Našla si ale i přátele mezi labradory, bígly, šibami a hlavně jejími oblíbenci, bernskými salašnickými psy. Nevím proč, ale hlavně s nimi si velice rozumí. Baví ji tahat je za převislé pysky a oni jí to velkoryse odpouštějí. (Mimochodem Nikuko pysky taky mírně převisají, podíváte-li se na ni zespodu, vypadá trochu jako sumec.) Když na ni poprvé zaútočil saluki zezadu, hrozně se lekla a začala plakat. Kouhey ji ihned zachránil, ale od té doby se její chování značně změnilo. Už to nebyla vůči ostatním psům nebojácná suverénka. Nicméně že by se moc bála to se taky říct nedá. Zhodnotí partnera a pak si s ním buďto a) hraje b)jej otravuje dokud na ni nezačne štěkat c)se jej od začátku bojí a raději se nepřibližuje, případně se schovává za stromy.
Jinak co se týče pověstí o netrénovatelnosti akit je to lež. Akita je sice tvrdohlavá a rychle se začne nudit, ale srovnám-li ji s jezevčíkem, je to trénovatelný pes. Nikuko už umí sedni (osuwari), lehni (fuse), dej pac (ote), do boudy a dotek dlaně čumákem. Moc ji ale nejde chůze na volném vodítku a povel ke mě (oide). Nekouše a není teritoriální tj. klidně předá hračku nebo i jídlo, bez toho, aby na nás vyjížděla.
Co se týče chovu psů v Japonsku všeobecně je to tady, jak, jinak jiné než u nás. Podíváte-li se na žebříček oblíbenosti plemen, na špici jsou malá plemena, což je pochopitelné. Takže čivava, trpasličí pudl, šiba, trpasličí jezevčíci a uzavírají jej překvapivě velcí zlatí retrívři. Japonci ta menší plemena moc nevenčí, mají je pokojové a vycvičené na psí toalety. Pro tato plemena také vycházejí specializované časopisy, ostatním musí stačit časopisy všeobecné typu Inu no kimoči (Psí city/pocity). Čivavy a jezevčíci jsou také zásadně oblékáni a sponkováni. Venčeny jsou šiby a kříženci, ale většinou jen jednou denně, někdy jen jednou týdně. Produkty se sbírají do igelitového pytlíku, v němž je ještě jeden papírový a ten se spláchne. Pokud je pes chován v boudě, mám podezření, že to Japonci považují za dostatečný pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu a nevenčí vůbec. Kouhey mi kupříkladu tvrdí, že procházka třikrát denně není pro Nikuko zdravá.
Když ale začnete chodit do psích výběhů (Japonci tomu říkají dog run) narazíte na jinou ligu chovatelů. Tito chovatele venčí, vychovávají a chovají často v Japonsku vzácnější plemena, jako jsou třeba salukiové nebo barzoj ale třeba taky německý ovčák. Majitelé jsou často svobodní manželé, nebo manželé s odrostlými dětmi a konverzace je opravdu jako o dětech - výchova, strava, návyky, příjemná místa na procházky, levné jídlo na internetu apod.
Poblíž našeho oblíbeného výběhu je další zdejší fenomén - Psí krematorium a hřbitov + vzpomínkový sál. Protože je krematorium umístěno ve vile, kterou si postavil majitel pačinkárny (něco jako naše herna), působí až nejaponsky luxusně (Pro přiblížení vypadá asi jako sídlo slovenského prezidenta v Bratislavě a to bez urážky) v předsálí je vycpaný vlk, vejdete-li do patra, jsou tam umístěny skříňky a posmrtné tabulky se jménem pejska/kočičky, které jsou ale na rozdíl od lidí tmavě hnědé. Plus je tam samozřejmě fotka, hračka a krabička s popelem. Majitelé chodí na své mazlíčky vzpomínat minimálně jednou za rok - v den úmrtí. Projdete-li kolem krematoria dál, je zde psí budhistický hřbitůvek, jemuž vévodí bohyně milosrdenství Kannon. U jejich nohou jsou coby obětiny složeny psí a kočičí konzerva.
To, že jsme mohli nahlédnout dovnitř, za to je třeba poděkovat ochotné slečně psí funebračce, která nás laskavě provedla a na závěr nám ještě předvedla, jak umí dobře napodobovat psí štěkot. Za to vše sice díky, ale když sáhla tato slečna v černém na Nikuko a řekla: "Roztomilý pejsek, jakpak je starý?"...měla jsem pocit, jako by na ni sahala smrtka....
Kromě každodenních procházek jsme taky zařadili víkendové výlety do psích výběhů kvůli socializaci. Jeden z nich nás obzvlášť zaujal. Je to ohrazený široký lesní pozemek, vyčištěný od jinak všudypřítomné bambusoidní traviny zvané sasa. Nikuko se tady seznámila a byla poprvé pořádně zšikanována knírači a třemi saluki hochy. Našla si ale i přátele mezi labradory, bígly, šibami a hlavně jejími oblíbenci, bernskými salašnickými psy. Nevím proč, ale hlavně s nimi si velice rozumí. Baví ji tahat je za převislé pysky a oni jí to velkoryse odpouštějí. (Mimochodem Nikuko pysky taky mírně převisají, podíváte-li se na ni zespodu, vypadá trochu jako sumec.) Když na ni poprvé zaútočil saluki zezadu, hrozně se lekla a začala plakat. Kouhey ji ihned zachránil, ale od té doby se její chování značně změnilo. Už to nebyla vůči ostatním psům nebojácná suverénka. Nicméně že by se moc bála to se taky říct nedá. Zhodnotí partnera a pak si s ním buďto a) hraje b)jej otravuje dokud na ni nezačne štěkat c)se jej od začátku bojí a raději se nepřibližuje, případně se schovává za stromy.
Jinak co se týče pověstí o netrénovatelnosti akit je to lež. Akita je sice tvrdohlavá a rychle se začne nudit, ale srovnám-li ji s jezevčíkem, je to trénovatelný pes. Nikuko už umí sedni (osuwari), lehni (fuse), dej pac (ote), do boudy a dotek dlaně čumákem. Moc ji ale nejde chůze na volném vodítku a povel ke mě (oide). Nekouše a není teritoriální tj. klidně předá hračku nebo i jídlo, bez toho, aby na nás vyjížděla.
Co se týče chovu psů v Japonsku všeobecně je to tady, jak, jinak jiné než u nás. Podíváte-li se na žebříček oblíbenosti plemen, na špici jsou malá plemena, což je pochopitelné. Takže čivava, trpasličí pudl, šiba, trpasličí jezevčíci a uzavírají jej překvapivě velcí zlatí retrívři. Japonci ta menší plemena moc nevenčí, mají je pokojové a vycvičené na psí toalety. Pro tato plemena také vycházejí specializované časopisy, ostatním musí stačit časopisy všeobecné typu Inu no kimoči (Psí city/pocity). Čivavy a jezevčíci jsou také zásadně oblékáni a sponkováni. Venčeny jsou šiby a kříženci, ale většinou jen jednou denně, někdy jen jednou týdně. Produkty se sbírají do igelitového pytlíku, v němž je ještě jeden papírový a ten se spláchne. Pokud je pes chován v boudě, mám podezření, že to Japonci považují za dostatečný pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu a nevenčí vůbec. Kouhey mi kupříkladu tvrdí, že procházka třikrát denně není pro Nikuko zdravá.
Když ale začnete chodit do psích výběhů (Japonci tomu říkají dog run) narazíte na jinou ligu chovatelů. Tito chovatele venčí, vychovávají a chovají často v Japonsku vzácnější plemena, jako jsou třeba salukiové nebo barzoj ale třeba taky německý ovčák. Majitelé jsou často svobodní manželé, nebo manželé s odrostlými dětmi a konverzace je opravdu jako o dětech - výchova, strava, návyky, příjemná místa na procházky, levné jídlo na internetu apod.
Poblíž našeho oblíbeného výběhu je další zdejší fenomén - Psí krematorium a hřbitov + vzpomínkový sál. Protože je krematorium umístěno ve vile, kterou si postavil majitel pačinkárny (něco jako naše herna), působí až nejaponsky luxusně (Pro přiblížení vypadá asi jako sídlo slovenského prezidenta v Bratislavě a to bez urážky) v předsálí je vycpaný vlk, vejdete-li do patra, jsou tam umístěny skříňky a posmrtné tabulky se jménem pejska/kočičky, které jsou ale na rozdíl od lidí tmavě hnědé. Plus je tam samozřejmě fotka, hračka a krabička s popelem. Majitelé chodí na své mazlíčky vzpomínat minimálně jednou za rok - v den úmrtí. Projdete-li kolem krematoria dál, je zde psí budhistický hřbitůvek, jemuž vévodí bohyně milosrdenství Kannon. U jejich nohou jsou coby obětiny složeny psí a kočičí konzerva.
 | |
| Nikuko a její žákovská knížka |
To, že jsme mohli nahlédnout dovnitř, za to je třeba poděkovat ochotné slečně psí funebračce, která nás laskavě provedla a na závěr nám ještě předvedla, jak umí dobře napodobovat psí štěkot. Za to vše sice díky, ale když sáhla tato slečna v černém na Nikuko a řekla: "Roztomilý pejsek, jakpak je starý?"...měla jsem pocit, jako by na ni sahala smrtka....
Žádné komentáře:
Okomentovat