Cesta skrz Tóhoku na Hokkaido a „svatba“

Na Golden week připadlo nezvyklé dobrodružství, cestovali jsme s Kouheyovým kamarádem Daiem přes celé Tóhoku (přes Točigi, Fukušimu, Sendai a Iwate) s malou přestávkou v Aomori až na Hokkaido. Dai je zajímavý člověk, je to další důkaz toho, že úsloví nomen omen opravdu platí. Jeho jméno se totiž píše znakem velký. Dai je ještě asi o dvě hlavy vyšší a širší než Kouhey a v mládí prý dělal sumo. Když jsem viděla jeho porce jídla, uvědomila jsem si, že jsem byla nespravedlivá, když jsem Kouheyovi říkala, že se přejídá...Jeho maminka je přitom asi 150 cm vysoká energická babička, tak nevím, jestli mohla očekávat, že její potomek bude dělat čest svému jménu, když mu jej dávala.

Touhle lodí jsme se dopravovali

Kouhey šikovně maskuje své břicho, v popředí široké plece kamaráda  Daie

O fleku uprostřed Kouhey tvrdí že je to fotka utopence, nicméně jsem tyto první záběry na pobřeží Hokkaida vložila

Valná část cesty se odbývala po dálnici, takže jsem toho zas až tak moc neviděla s výjimkou Aomori, Daiovy rodné prefektury. Byla to cesta nejen prostorem, ale i časem, zatímco v Gunmě bylo jaro v plném proudu, v Aomori teprve začínalo, ze země se vyhrabávaly devětsily a počínaly kvést slivoně (ranější než sakury). V městě Aomori jsme se i s automobilem nalodili na trajekt a přeplavili do Hakodate na Hokkaidu a odtud cestovali několik hodin do Sappora.

V Sapporu byl naší první zastávkou bar Amaama, kde jsme vyplnili svatební formulář a dva svědci – majitel baru Ani a Saručan nám je podepsali. Ač jsme na to předem upozorňovali, Saru si zapomněla osobní razítko, Kouhey se rozzlobil ale když jsme zjistili, že Ani si sice vzal futrálek na osobní razítko i s poduškou, razítko v něm však nebylo, nezbývalo nám než se smát.

Kouhey tradičně nezajistil žádný nocleh a tak jsme k mé nelibosti byly nuceni zneužívat dobrosrdečnosti jeho kamarádů – a to nejdříve Aniho rodičů a potom sestřenice Ečan. Dai spal první noc v autě. Prvního května v poledne jsme papíry byli odevzdat na městském úřadě čtvrti Shiroishi. Moje české papíry jsem přeložila do japonštiny sama a překlad na listu vytrženém ze sešitu, opatřený podpisem překladatelů (mě a Kouheye, ach jak jednoduché ve srovnáním s byznysem soudně ověřených překladů u nás) jsme odevzdali na radnici...to bylo vše. Bez obřadů, bez fotografie, bez změny příjmení. Bylo to celkem snadné, až podezřele, takže jsme se museli zeptat, zda už jsme manželé. Při kladné odpovědi jsme si radostně plácli (high five), asi by se spíš očekával polibek ale Kouhey říkal, že tohle se mu líbilo víc. Při čekání na potvrzení platnosti nás obklíčili rodiče s roztomilými miminky, která se na nás významně usmívala.

Ečan měla taky mnoho novinek, smutnou novinkou bylo to, že zemřel její tatínek, kterého jsem potkala na nový rok. Měla však i radostnou zprávu, jak se zdá, nejsme jediní, kdo vyplňuje svatební formulář, jejího syna to čeká taky, v tomto případě se ale jednalo o tzv. dekičattakon, neboli svatbu z donucení (početím potomka). Tuto variantu Kouhey extrémně nerad, a nezbývá mi než s ním souhlasit.

Zpáteční cesta ze Sappora byla o dost zajímavější než cesta tam. Prohlédli jsme si jezero Toya, které je vlastně kráter sopky s ostrovem uprostřed. Na jeho pobřeží jsou stejnojmenné lázně. Z hor pravidelně sestupuje na jezero mlha, které se říká dračí dech. U tohoto jezera bych někdy ráda strávila více času, ale ten nás tlačil, museli jsme stihnout večerní trajekt mířící zpět do Aomori. (Odjezd kolem půlnoci).

jaro v Aomori

Vyspali jsme se na trajektu a ráno se stavili pro Daiovu maminku u Daiovy sestry v Aomori. Cestou zpět bylo v plánu se trochu projet po cunami zničené prefektuře Miyagi. Nejsem ale až takový paparazi, abych ta místa fotila, můžu ale naznačit, že tady bylo hodně domů, kterým chybělo první patro, lodě desítky kilometrů od pobřeží a jiné podobné scenérie, nechtěla bych být na místě v době cunami...Celou cestu pršelo, což přispívalo k pochmurné atmosféře...k mému překvapení jsme byli pozváni na oběd k jedné rodině a jejím přátelům (starší páni a paní) bydlící v provizorním přístřešku městečka Išinomaki. Byli to totiž známí Daiovy maminky. Bydlení bylo k mému překvapení relativně komfortní a obyvatelstvo nejevilo žádné známky klesání na duchu. Dokonce jsme si mohli vychutnat jarní pochoutky – nakládané výhonky divokých kapradin. Když jsme odjížděli, vzpomněla jsem si, že v Miyagi se nachází jedno ze slavných Japonských míst – písečná kosa na Macušimě. Zajímalo mě, zda i sem se dostalo cunami. Zeptala jsem se na to Kouheye a Macušima se stala itinerářem našeho výletu – zdá se že se jí cunami nedotklo. Nicméně silně pršelo a tak jsme si ji prohlédli jen z auta.

Mým přáním ještě nebyl konec, chtěla jsem se setkat s Rui v Ucunomii. A taky jsme se potkali, a pokonverzovali, ač se již dost připozdívalo. Teprve kolem půlnoci jsme dorazili domů do Sakaie. Tímto bych chtěla poděkovat za trpělivost Daiovi i jeho mamince, kteří celou cestu odřídili a byli velmi trpěliví. Tím však jejich laskavost nekončila. Za několik dní se Dai ozval, že přijede. Nešel ani dovnitř, pouze nám přes balkon předal elektrickou plotýnku (pečení bramboráků přimo na stole, chtěli jsme si ji předtím kupovat) a dvě krabice nejrůznějších věcí od jeho maminky, které by se nám snad mohly hodit (a hodily). Když jsme se vrátili, bylo v Gunmě už léto a stromy byly zcela obaleny listím...

Z volného týdne zbývaly ještě dva dny a tak mě Kouhey vzal do svého a od té doby i mého oblíbeného města Ašikakga. Ašikaga je asi hodinu cesty od Isesaki, v sousední prefektuře Točigi. Krajina je zde značně odlišná, město se nalézá na velké řece a mezi zalesněnými kopci. Staré město je liduprázdné a plné památek, většina domů tam je obrostlá přísavníkem a z kopců vane příjemně chladný vítr. Kouheye ve městě láká hlavně obchod s rockandrollovými proprietami a cédéčky a chrám Orihime – tedy chrám nebeské přadleny. Dalo by se říct že je to chrám pro zamilované, který je opravdu působivý i s vyhlídkou na město, skvělou soba restaurací (a školou výroby soba) a blízkými lesy. Za zmínku stojí také určitě Ašikaga gakkou, konfuciánský institut či nejstarší vysoká škola v Japonsku datující se snad až do roku 832, nejstarší písemné zmínky jsou však až z roku 1410. Taky přilehlé staré město s chrámem obehnaným vodním příkopem s pestrobarevnými kapry stojí za vidění. Pokud bychom se měli ještě někdy během pobytu v Japonsku stěhovat, nejraději bych bydlela v tomto městě.... Dokonce jsem si vyhlédla opuštěný dům vedle Kavárny u králíka kterou vedou dva staří manželé. Je podobně jako brněnská chata obrostlý barvínkem, v tradičním japonském stylu s vyhlídkou do lesa. Podle majitelů kavárny má ale od minulého zemětřesení rozpadlou střechu...