Aspergerův syndrom a detox

Poslední doba je nějaká zvláštní vynořili se mi souběžně některé informace, které mi začali dávat smysl. Pátrám po různých možných příčinách a léčbě Kouheyova ekzému a přitom jsem narazila na otravu rtutí. Už předtím mi Kouhey vyprávěl, jak byl před pár lety na detoxu ve speciální nemocnici, kde mu exém vyléčili na 6 let. Ale protože kašlal na životosprávu tak se mu zas vrátil. Pobyt v té nemocnici ho stál asi 30 000, no a chce jet zase, předtím, než se vrátíme domů, což mě trochu děsí. Na to asi v životě nenašetříme, když to dodnes nesplatil. No tak jsem začala pátrat a zavádět přísný režim a Kouhey více méně spolupracuje. Od března snížil svou váhu ze 100 kg na 83. Bylo to díky dietě kterou jsem si sama vymyslela - tj. možno jíst libovolné množství přílohy, ale nesmí si přidávat rýže, rýži jsme taky omezili, zařadili víc zeleniny, začali filtrovat vodu, a sledovat pitný režim. Koupili si tanitu. Snažím se taky aby nejedl po 10 hodině a sladké pokud možno jen dopoledne. Vysadili jsme některá zjevná dráždidla - vajíčka, mléko, čokoládu, kávu, sépii a většinu masa kromě šunky a kuřecího. Začali jsme pojídat avokádo, které je mimochodem fakt výborné, nejlepší v salátu s rajčaty a trochou wasabi a černého sezamu. Jo, protože Kouhey měl reakci i na sýr, tak si mažeme avokádo i na chleba místo toho. Před pár týdny, jsme taky oba narazili na blahodárné účinky aloe, já ho používala už dřív, ale jen občas. Tentokrát jsme si objednali 3 obří listy a udělali aloe zabíjačku -oloupanou slupku používáme na mazání a při drhnutí ve sprše. Gel Kouhey pije v množství asi jedné kávové lžičky rozmixované s citrónovou šťávou a vodou. Taky se mi konečně podařilo Kouheye přemluvit aby nepoužíval mýdlo, že hrozně vysušuje.
Výsledky? Po zhubnutí o 10 kilo a prvním měsíci - přestal "honit vlka", zmizely mu bolesti hlavy a kolen.
Pak se ale znovu objevil pásový opar v oblasti oka. Znovu! Řekla jsem Kouheyovi, že za to nejspíš můžou kortikosteroidy v mastech co dostává a imunosurpresiva co pije (kuš japanismus, česky je to co bere). Tak se rozhodl to vysadit. Zprvu to byla opravdu hrůza, měl záchvaty vzteku že ho to svědí (na to nakonec ale zabral aloe gel), ale vydržel. Začal chodit do kamínkové sauny, to je prý taky dobrý detox pro lidi s ekzémem. Jenže to jako obvykle přehnal a spálil se. Doteď doléčujeme spáleniny. Tento týden byl na preventivním vyšetření rakoviny žaludku a střev. Dali mu laxtaiva, aby vypudil baryum a začalo detox tóčo. Nechci být nechutná tak to nebudu popisovat, ale trvá to doteď. Dneska jsme koupili chlorelu, kvůli té rtuti...no zatím nevím co to s ním udělá, ale očekávám počáteční zhoršení. Já si ji vzala taky a dost mě bolela hlava a všechny klouby a to jsem si dala 10 tablet oproti doporučeným 30 až 40, raději to zpočátku ještě trochu snížím.

Druhá věc, přečetla jsem knížku Curious Incident of  the dog in the Night-Time (mimochodem doporučuj) a zjistila, že mi je myšlení hlavního hrdiny, který je autista dost blízké. Tak nevím zkuste si to někdo přečíst, jestli vám to tak bude taky připadat. Souběžně s tím, jsem v rámci pátrání po možných důsledcích lehké otravy rtutí zas narazila na autismus a jeho lehkou formu tzv. Aspergův syndrom. Když jsem si četla jeho popis, zjistila jsem, že mě to docela vystihuje tak nevím.
Zkusím napsat různé věci, co mám a schválně jestli to máte taky....tučně jsou některé symptomy a za tím to co mám já...
Vždycky jsem si přišla jak nějakej mimozemšťan nebo robot, co je vysazen na cizí planetě a musí koukat na lidi a kopírovat jejich rituály, bez toho, aby chápal jejich smysl. Pořád dodnes mám pocit že mi něco chybí, i když mám relativně vysoké IQ i reflexy myslím že mě nejvíc vystihuje slovo "zpomalená". Z trochou tréningu ale více méně vše zvládám jen mi to trvá a potřebuji podporu.

Lidi mi přišli hrozně nelogičtí.

Chybí některé motorické schopnosti Nikdy mi nešlo chytat balón, skákat snožmo přes švihadlo, psát ručně, diktáty, písemné testy pokud nejsou na varianty ABC. Děsila mě hra na hudební nástroj a řízení auta a dodnes moc nechápu, jak jsou lidé klidní při takové obtížné věci se spoustou současných podnětů a ještě třeba konverzují.
Měla jsem fobii z tělocviku a bála jsem se, že ho budu mít na VŠ povinný. I když jsem chodila do aikida a břišních tanců měla jsem vždycky problém pohyby kopírovat a zapamatovat si pohybové vzorce. Místo toho jsem si tvořila svoje vlastní.
Nebaví mě chodit na párty a akce kde je víc než cca 3 lidé. Pokud na něco takového jdu musí to být podivíni stejného ražení a často potřebuju kostým či převlek nebo masku. Když musím jít na zkoušku, pohovor či si jen něco objednat, dělám si předem v hlavě scénář co udělat a jak se zachovat v různých situacích. Bavit se o věcech co mě nezajímají mě nebaví a rychle to ukončím.

Nechápu intriky a složité motivy, plány v plánech, jsem dost prvoplánová, beru vše doslovně.

Mají problém chápat ironii a číst mezi řádky berou věci doslova Nikdy jsem nepochopila i když měl někdo ironický humor a řekl mi něco co nemyslel vážně. Třeba na koleji byla spolubydlící ve vedlejším pokoji se svým klukem a volala na mě, ať se jdu podívat, když se sprchovali. Já fakt šla, mě nedošlo, že to myslí ze srandy (věk 21 let) a takových věcí je víc. Asi mi dost často museli říkat ať si poskočím, že mám dlouhé vedení, protože ho fakt mám.

Děsí mě telefonovat a buší mi při tom srdce a rudnu s výjimkou telefonů partnerům.

Kompulzivní chování Často věci počítám hlavně věci co mi přijdou obtížné nebo se mi do nich nechce- například teď ukrojím 10 kostiček ředkve, pak udělám něco jiného, počítám schody a jiné, třeba jsem si zaškrtávala kolik hodin  jsem spala a kolik mám spánkového deficitu a musím to dospat.

Mám dost tzv. mužský mozek - nevšímám si oblečení a nebaví mě nakupovat. Bývám posedlá určitými tématy.

Často si oblékám věci naruby (kdysi i boty tzv. na kozí nohy) aniž bych si toho všimla. Dokud na to nejsem upozorněna, pak se snažím dávat si pozor.

Baví mě dělat ve věcech systém, roztřiďovat a popisovat, vnášet řád do chaosu s jedinou výjimkou - vlastní domácnosti. (Nádobí, oblečení, studijní a pracovní materiály).

Mám problém přijímat kritiku ale i poklony.

Nemám moc chuť se s věcmi chlubit, až když mi je naznačováno že bych měla. Můj ideál byl vždy neviditelný nindža. Protože je lepší být neviditelný než šikanovaný nebo vystavený kritice.

Bývám buď extrémně upovídaná nebo extrémně mlčenlivá.  Jako dítě jsem měla problém kontrolovat svou řeč a třeba v kině vykřikovala: "pozor, uteč, jsou za tebou!" a iniciativně se seznamovala se s úplně neznámými lidmi a odcházela s nimi (jednou mě z takového výletu dovezla policie, kdy mi taková "kamarádka strčila do ruky tiskátka a řekla ať jdu, že je zaplatila a já šla...). Pak přišlo období opaku, neznámí mě děsili. Dodnes mě děsí zeptat se na cestu, na informace na nádraží nebo v obchodě. Hodně lidí mi říká že jsem často buď nepřiměřeně zdvořilá nebo zas příliš důvěrná.

Nesnášela jsem školu, základní i střední. Na základní škole jsem často předstírala, že jsem nemocná abych tam nemusela. Na střední se mi vždycky zdálo, že místo abych šla do školy, sednu na vlak a jedu někam pryč.

Často vedu s lidmi místo rozhovoru dlouhý monolog.

Za žádnou cenu si nepamatuju věci o kterých pochybuju, kterým nevěřím nebo jim nerozumím. Příkladem je teoretická chemie (laboratoře mi šly až na příhodu s kapáním na karbid) nebo data v dějepise. Čísla vůbec.

Často mívám hodně drsné poznámky k lidem aniž bych si to uvědomovala.

Nemám ráda změny plánu, bývám naštvaná když lidé nechodí na schůzky přesně (snažím se to potlačit). Pokud se změna plánu týká aktivity, na kterou jsem se těšila, často to obrečím.

Když jsem ve stresové situaci (práce, škola) bolí mě žaludek, někdy zvracím, mívám průjmy.

Děsí mě hlavně ženský kolektiv. Muži mě uklidňují (pokud se nechovají sexuálně) a přijdou mi pochopitelnější, stejně jako malé děti.

Vyhýbám se vrstevníkům, mám pocit že s nimi nemám nic společného. Mí přátelé jsou vždy mladší nebo starší. Často se mými kamarádkami staly kamarádky mé mé mladší sestry, protože mi nepřipadly tak cizí. (Tímto se jí omlouvám, musela si myslet, že jí je přebírám).

Odměřenost Aneb, my to neděláme, my jsme nakažliví. Mám přátele, ale často se jim třeba několik let neozvu. Neznamená to, že je nemám ráda, jen nemám potřebu komunikovat, když není co sdělit. Jde-li se tomu vyhnout neobjímám, netykám, nepoužívám v řeči jména nebo oslovení ty, vy...oslovení vůbec.

Neumím dobře lhát nebo udržet tajemství.

Nejvíc mě uklidňuje být doma případně jít někam kde ji klid a ticho (knihovna, muzeum) maximálně ještě tak kino.

Nenormální oční kontakt - přijde mi, že dívat se lidem do očí je příliš vyzývavé, dívám se z okna, na své ruce, na pivo, za osobu. Když zkusím pohled do očí, mívá to divné reakce (zvaní na rande, útok), tak to už nedělám.

Obsese jedinou věcí, divné zájmy V mém případě byly první obsese, které si pamatuju, trochu složitější, protože mě fascinovaly encyklopedie a několik jsem jich i přečetla od začátku do konce (dětských i dospělých např. Encyklopedii antiky, Fantastického filmu, archeologie, léčivých rostlin, způsobů úmrtí, Slovník opery, Dějiny umění, nejraději mám ty abecedně řazené a tím pádem je to zdánlivá obsese vším tedy nikoli obsese. Pak nastoupila Egyptská mytologie, české legendy a strašidla, Poe, Japonsko, znaky. PS do svých encyklopedií si dělám tužkové poznámky a kdysi jsem podle nich tvořila sbírky (známky, nerosty, lišejníky, knihy v edicích nebo oblíbených autorů, hudba, kuchařky) po několikerém stěhování jsem přešla na virtuální formu (ebooky, slovníky, filmy, seriály). V současné době si třeba dělám poznámky do svých kuchařek co jsem vařila a co bylo dobré a co fuj s cílem uvařit kompletně vše v kuchařce.

Přehnaně dospělá řeč v dětství nevím nakolik je to matkou vytvořená legenda, ale má první věta prý byla při současném ukazováním prstem na korespondující obrázek: "To je Národní divadlo, ale nehraje tam Kašpárek ale Libuša."

Řeč prý je plochá, chybí ji rytmus, bývá prý přílš hlasitá či příliš tichá. Tak to já moc neposoudím, jen vím že mi často bývala vyčítána tichost a nesrozumitelnost a někdy naopak přílišná hlasitost.

Tak teď jsem na sebe prozradila spoustu věcí, který tajím a nikomu jsem je ještě neřekla protože jsem se bála že by mi řekli že jsem divná, no zjistila jsem že asi nebudu sama a to mě uklidňuje...a je to, a už radši končím.