Konečně se přiblížilo další volno. Tentokrát měla přijet kamarádka Naďa a v plánu bylo trochu pocestovat. V sobotu, kdy jsme ji měli vyzvednout na letišti jsme těsně před odjezdem zjistili, že klimatizace gaogaogo nefunguje. Rychlý telefonát nám zajistil náhradní vozidlo s funkční klimatizací Kolt ve stříbrné barvě. Další jeho výhodou byla možnost přepínání mezi ručním řazením a automatickou převodovkou, což Kouhey ocenil hlavně v případě ďábelských horských serpentin.
Za týden jsme projeli 12 prefektur, z nichž několik jsem ještě nenavštívila (Niigata, Takajama, Išikawa, Gifu a Fukušima). Smočili jsme se jak v Japonském moři, tak v Tichém oceáně. Poprvé jsem se taky díky Nadě zúčastnila lovu zvaného geocatching (jedna keška přímo na u Hačika v Šibuje), a sama jsem relativně úspěšně zabojovala s komplikovaností Tokijského metra.
Nejvíce na mě zapůsobila především prefektura Niigata a Išikawa. V Išikavě to bylo tzv. město čajoven, působivější podle mého více než Kjóto a pak a hlavně Oku Noto - nejvzdálenější část poloostrova s centrem ve městečku Wadžima proslaveným svými laky. Krajina je zde zvlněná tak, že podle mého táty připomíná Nízký Jeseník, nebýt všudypřítomných rýžovišť. Kromě divočiny a blízkého moře je zde však také další působivý prvek...architektura, převážně dřevěná a v tradičním stylu s minimem novodobého japonského architektonického nevkusu. Už jsem nás viděla jak obýváme jednu z vesnických rezidencí, chováme kozy a vyrábíme sýry, zatímco naše dětičky navštěvují místní elitní bubenickou školu. O víkendech vyrážíme k moří, já spravuji náš domek, protože dřevo je materiál, se kterým jsem kamarád, nakládám divoké byliny a suším jiné, dělám domácí miso a tím pádem se nenudím. Návraty do ČR se potom budou konat z místního letiště a né z mé nejméně oblíbené Narity...No bohužel asi dost nereálný sen.
Všeobecně, celé Japonsko a místní způsob života mi moc nevyhovuje. Asi se budu muset uchýlit k návratu do ČR s tím, že dám Kouheyovi ultimátům, ať za mnou do roka přijede nebo nic. Je to zvláštní, ale ač mu údajně život v Japonsku taky nijak zvlášť nevyhovuje, jako by se bál odtud odjet. Tvrdí, že musí nejdřív splatit dluhy, ty ale nesplácí, peníze vynakládá na léčení atopického ekzému, který má ze stresu z práce a na nákup nanuků, na které si vypěstoval závislost. Spíme každý v jiném pokoji, protože mě budí, to, že se v noci pořád škrábe a taky proto, abych mohla vstát ve 4 a udělat mu oběd do práce a snídani. I když spíme ve stejném pokoji, máme každý zvlášť futon. Když nadhodím nějakou důležitou otázku, vymlouvá se, že ho začíná víc svědit ekzém ze stresu z ní. Intimní soužití je také téměř na 0, ač jsme to nespočetně krát probírali a aritmetickým průměrem jeho a mých představ jsme se dostali na frekvenci 4 krát měsíčně, což v reálu dopadá tak, že 1 měsíčně či někdy až ani jednou. To mě hodně stresuje. Kouheye mám ráda, ale tahle stránka mi chybí a je dost divné, že se nedokáže držet ani toho, na čem jsme se domluvili. Mluvili jsme minimálně o mazlení když už nic jiného. Už mě tyhle debaty dost utahaly. Vždycky se najde nějaký důvod, proč to nejde - zhoršil se mu ekzém, nebo je unavený z práce. Já se potom opravdu cítím jako nadbytečná, osoba po které netouží, spíš jako matka, potřebuje mě opravdu jen na úklid a vaření? Proč jsme si tohle nevyjasnili líp než jsme se vzali? Zkoušela jsem už všechny možné způsoby svádění, vaření stimulujícíh jídel (pozor, konzumace sóji dělá z mužů ženy!), nenátlakovosti i abstinence a bezvýsledně a mám z toho jen deprese. Protože "my Evropané jsme divní a nemít po svatbě sex je normální, protože láska přece není jen o sexu". Dobrá, na to se musí přistoupit, ale o čem tedy je? O spolu bydlení? O společném nakupování? O tom že si každý v jiném pokoji děláme něco jiného? Proč musím všechny kompromisy dělat jen já? Další ze slibů, který Kouhey nesplnil je ten, že se začne aspoň trochu učit česky, vzhledem k tomu, že od začátku jsme mluvili o Japonsku jen jako o přechodném stádiu vydělávání peněz (naivně). Když jsem na jaře odjížděla, mluvila jsem o tom, že už se nevrátím. Kouhey prosil ať to nedělám, že se po návratu začne poctivě učit česky. Kolik si myslíte že jsme měli hodin? Od dubna tři. Měla to být alespoň hodina každý víkend. Já se vzdávám, Budu tady do příštích zkoušek z japonštiny JLPT a potom se vrátím domů, už jsem se rozhodla. Jestli mu to stojí za to, tak se vzchopí a do roka přijede. Jestli ne, nebylo nám to souzeno...Já zatím můžu doma zapracovat a taky něco vydělat a konečně žít život podle toho, jak si jej představuji, ne podle toho, jak se to hodí mému partnerovi. Myslím, že nám takhle bude oběma ve skutečnosti líp, Kouheyovi se finančně i psychicky uleví, protože mu ubyde péče o mě..
Bavili jsme se i o dětech a je pravda že děti problémy neřeší, naopak se většinou zhorší. Hlavně se mi vyjasnila jedna věc. Kdyby jsme děti mít nemohli, já bych se obrátila k adopci. Kouhey nikoli. Na internetu jsem si našla, že adoptovat může i rodič samotný. Měl by ale být ideálně ve věku biologických rodičů. Není tedy příliš dobrá doba na váhání a otálení, lepší je se hned rozhodnout. Abych už neměla na co se vymlouvat a proč omlouvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat