Nikuko 肉娘

Tak konečně došlo k nějaké dosti zásadní změně. Pořídili jsme si psa.
Dost mě děsí a téměř až dohání k pláči systém, jakým fungují japonské obchody s domácími mazlíčky. Můžete si zde totiž koupit nejen křečka, andulku nebo rybičky, ale i psa nebo kočku. Psa i velkého, který je ale umístěn v naprosto nevyhovujících podmínkách miniaturního boxu nad svou toaletou. Venčen je taky minimálně, prostě je to trápení zvířat, které mě dohání k slzám. Musím si zase říkat zlaté Česko, díky bohu, že tomu u nás tak není a psy i kočky si pořizujeme přímo od chovatele.
Našeho pejska Nikuko jsem potkala poprvé v srpnu coby čerstvého kojence. Už tehdy jsem byla nahlodaná a odhodlaná pořídit si šibu, ale roztomilost této akiťačky mě dost zvyklala. Zapůsobilo taky to, že si akitu pořídil můj spolužák a je velmi charismatická.
Ale abych neodbočovala, malé štěně v pidi boxu mě ještě tak nešokovalo, co mě šokovalo bylo, že když jsme se za dva měsíce náhodou i přes můj výslovný odpor do obchodu vrátili, bylo štěně stále v tom pidiboxu, i když bylo mnohem větší. Kouhey si vždy chce pejsky pochovat, tak si ji choval i tentokrát. Když ji ale vrátil do její krabičky, a začal si chovat šibí štěně nad ní, koukala se na něj dost vražedně. Co že si to jako dovoluje a co je to za proutníka. Já jsem to ale nerozchodila a v obchodě jsem se fakt rozbrečela, bylo mi těch pejsků líto. S Kouheyem jsem potom hodinu nemluvila, protože mě do toho obchodu zatáhl, i když věděl, že to obrečím.
 Co mě překvapilo bylo, že Kouhey druhý den akčně začal obvolávat realitní agentury a shánět byt, kde by jsme mohli bydlet se psem. Takže si naši akiťačku adoptujeme, snad nebude moc narušená ze svých raných zkušeností.
Nakonec se na nás usmálo štěstí a našli jsme ne byt, ale domek se zahrádkou. Za dvacet dní se stěhujeme. Nicméně v petshopu nám řekli, že štěně si zamluvit nemůžeme a když se do našeho přestěhování prodá máme smůlu.
Kouhey koncem listopadu skončil v práci a plánoval jet na ozdravný pobyt do sanatoria pro lidi s ekzémem na Šikoku, takže vymyslel důmyslný plán, že mě tu zanechá a pojede i s pejskem.
Nicméně člověk míní, Pánbuh mění. Nikuko v autě zvrací, taky veterinář nám chov v automobilu i když jen dvoutýdenní nedoporučil. Takže včera v noci jsme ji měli na zapřenou v bytě a předtím jsem s ní solidárně klepala kosu (tu jsem ale klepala naštěstí jen já) v autě. Následoval další telefonát realitce s dotazem, zda by stěhování nešlo uspíšit. Šlo to o osm dní. Takže Kouhey odsunul sanatorium na období po stěhování, čímž pádem se mnou nebude na štědrý den. No nic, bude se mnou aspoň Nikuko.
Jinak dva týdny, kdy jsme se rozhodli, že ji pořídíme jsme ji pravidelně navštěvovali a zjistili, že je opravdu tiché a klidné povahy. Nekouše ani pejsky ani lidi (kromě mě, protože ji k tomu provokuju). U veterináře byla vzor odvahy a pohodovosti, usnula mu dokonce na vyšetřovacím stole. Jinak dolečujeme psincový kašel a učíme Nikuko chodit, protože nebyla zvyklá na pohyb (ve 4 měsících!!). Dnes měla za sebou menší tůru (asi 50 metrů), po které prospala celý den. Večer jsme ji ještě byli utahat v parku. Tam dostala z jeho rozlohy pořádný amok. Chodit na šňůře se ji nechce tahá a trucuje, musím ji co 10 metrů motivovat tím, že na ní volám veselým hlasem. Ale už si postupně zvyká. Takže ještě dvanáct dní vydržet a pak ji budeme stěhovat do psí boudy vedle domečku. Ganbate Nikuko!!!

Nikuko a kozy

Nikuko spí v krabici v pet shopu

Nikuko týden před předchozí fotografií v petshopu

První setkání s Nikuko

Nikuko utahaná z celodenní tůry